Myšlenka na den Radio Proglas

Do kamen se samozřejmě musí přikládat, pokud chceme, aby nám bylo teplo. Přikládat pod kotel manželského ohně je ještě důležitější. Manželství není perpetuum mobile, záležitost, která by tu jednou provždy měla být a fungovat. Manželství je náročný organismus, který vyžaduje práci a péči. Pokud bychom je přirovnali k ohni, pak je třeba říci, že musíme pravidelně přikládat.

Musíme se dohodnout, co bychom spolu mohli podnikat. Je moc důležité vymýšlet, kam spolu jít, co společně číst, jakou aktivitu bychom mohli pravidelně zařazovat do svých časových rozvrhů. Jsem si jistá, že nejsme jediný manželský pár, který by dokázala pěkně klidně žít nikoli spolu ale vedle sebe. Každý zvlášť bychom se velmi dobře zabavili svou prací a svými zálibami. Na provozu domácnosti bychom se už nějak shodli. Jinak bychom spolu vlastně neměli nic společného, což by byla škoda. Všimla jsem si na manželském soužití některých našich vrstevníků, že to přesně takhle mají. Mně to ale nestačí.

Loni k Vánocům jsem svému manželovi věnovala dva páry chodeckých holí. Jeden pro něj, jeden pro mne. Myslím, že se mi už dlouho nepodařilo dát mu něco, z čeho by měl větší radost. Velmi dobře pochopil, co jsem tím chtěla říct. Rádi se spolu procházíme, ale s holemi naše vycházky dostaly ještě další rozměr. Já jsem od něj dostala takový plastový náramek s čipem, který znamená předplatné použitelné na bruslení a do bazénu. Taky jsem se zaradovala, protože to byl jasný důkaz, že se mnou chce být. Jasně, že mi to lichotí. Jasně, že mě těší, když si pořád máme o čem povídat. Automatické to ovšem není. Čteme stejné knihy a diskutujeme o nich, posloucháme stejnou hudbu a rozebíráme, co se komu líbí, přeposíláme si politické analýzy a pořád spolu někam chodíme. No jo, my jsme spolu nepřestali chodit. To je druh přikládání na oheň, řekla bych.

Dnešní den patří modlitbě za pronásledované křesťany, pro tento den připravil Myšlenku na den Jaroslav Filka.

Autorem dnešní Myšlenky na den je německý katolický teolog a spisovatel Lothar Zenetti.

Na Ukrajinu můžeme cestovat jako do svobodné země. Potřebujeme k tomu pas. Jednak ho musíme doma najít, a pak musí být platný. Víc nepotřebujeme.Pas má uvedenu platnost do konkrétního data. Je to zvláštní situace. Sice víme, do kdy pas platí, ale nevíme, jak to v té době vypadat se zeměmi, které chceme navštívit nyní. I o tom je myšlenka pro každého.

Je to strašný kýč, když spolu dva lidi začnou chodit v tohle zprofanované datum. Horší by to mohlo být snad jen na Valentýna! Takový pár je navždy odsouzen slavit své výročí v záplavě dalších párů, srdíček a holubiček, vyznávat si lásku právě v tento den, kdy to dělají všichni. Pro někoho to znamená téměř zákaz všech oslav.

Zejména muži jsou velmi citliví na data, v nichž se něco má dělat. Mnohokrát jsem slyšela, jak protestují, že akorát na toho Valentýna, prvního máje, MDŽ, na Svátek matek nebo si dosaďte datum, které vás napadne, nebude nosit kytky, ani čokoládu, nevezme ji na večeři ani do cukrárny, nebude nyvě hledět do očí své milované a vyznávat jí vděčně lásku. Ne a ne. Udělá to kdykoli jindy, jen ne dnes, protože by to nebylo spontánní. Protože by to bylo na příkaz. Protože se to čeká. Jejich svobodná mysl by to nesnesla.

Nic proti spontánnosti, je hezké dostávat květiny nebo bonboniéry jen tak. Je to moc hezké. Ale přiznejme si, ono se to vlastně neděje. Nevím, proč nějaké datum vzbuzuje takový odpor. Nejde mi na rozum, jaký je v tom rozdíl dát dárek 14. února, 1. května nebo 14. listopadu. Jak se cítí taková žena, která předem ví, že nic nedostane? Ani v to přesné datum a ani jindy. „Prostě ten můj chlap na to není,“ řekne si, zhluboka se nadechne a půjde si koupit kytku sama. Pak bude nevyhnutně vystavena pokušení závisti, určitého pocitu odmítnutí a některá možná zatlačí i slzu.

Jsou mezi námi ovšem i ženy tak statečné, že se nedají zastrašit žádnými řečmi svých manželů a pořídí dárek ony jemu. Jejich svobodná mysl by nesnesla, aby jim někdo diktoval, že dárek nesmějí dát.

Do které skupiny patříte vy?

(A ano, my jsme s manželem spolu začali chodit 1. 5. 1981.)

František na Benátském bienále uměníVelmi jsem si přál přijet na Bienále umění v Benátkách na reciproční návštěvu, jak je dobrým zvykem mezi přáteli. V červnu loňského roku jsem rád přivítal v Sixtinské kapli početnou skupinu umělců. Nyní přicházím „k vám domů“, abych se s vámi osobně setkal, cítil se vám ještě blíže a tímto způsobem vám poděkoval za to, čím jste a co děláte. A zároveň bych odtud rád všem vzkázal toto: svět potřebuje umělce. Svědčí o tom množství lidí všech věkových kategorií, kteří navštěvují umělecká místa a akce.

Cítím se doma. A myslím si, že to vlastně platí pro každého člověka, protože umění má podle všeho status „útočištného města“, tj. místa těch, kteří se nepodřizují režimu násilí a diskriminace, ale vytvářejí formy lidské sounáležitosti schopné rozpoznat, začlenit, chránit, obejmout každého.

Útočištná města jsou biblickou institucí, jak uvádí kniha Deuteronomium, ta zabraňují prolévání nevinné krve, mírní slepou touhu po pomstě, zaručuje ochranu lidských práv a hledá formy smíření. Kéž by se různé umělecké postupy dokázaly všude etablovat jako jakási síť útočištných měst, která by pomáhala zbavovat svět prázdných kontrastů, jež se snaží uchvátit moc skrze rasismus, xenofobii, nerovnost, ekologickou nerovnováhu a aporofobii, tento strašlivý neologismus znamenající „strach z chudých“. Za vším se skrývá odmítání druhého. Prosím vás, kolegové umělci, představte si města, která na mapě nejsou: města, kde žádný člověk není cizincem.Název tohoto pavilonu zní „Na vlastní oči“. Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval a abychom se odvážili podívat se na sebe. V tom je Ježíš věčným Mistrem: dívá se na každého s láskou, která nesoudí, ale umí být nablízku a povzbudit. Umění nás k takovému pohledu vychovává. Umělci jsou ve světě, ale jsou povoláni ho přesahovat. Dnes je více než kdy jindy naléhavé, aby uměli jasně odlišit umění od trhu. Trh sice propaguje a kanonizuje, ale vždy existuje riziko, že „vysává“ kreativitu, krade nevinnost a nakonec chladně nařizuje, co dělat.

Milí, připomínám otázku, kterou Ježíš adresoval zástupům ohledně Jana Křtitele: „Co jste vyšli vidět na poušť? Třtinu třepotající se ve větru? Na co jste tedy vyšli, abyste se podívali?“. Uchovejme si tuto otázku v srdci. Pobízí nás k budoucnosti.

Děkuji vám! Nesu vás v modlitbě. I vy se za mě, prosím, modlete. Děkuji vám.https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-04/angelus-28-4-24.html