Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní. Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam Zprávy. Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu. Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci července z Motola po 27 letech odešel. Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.), seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole. Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z jiných důvodů než tady. Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni (není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu. Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s částečnou nadsázkou řečeno.