CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR „Pořád věřím v pravdu a sílu slova, která dokáže vzdorovat tankům, aspoň na chviličku,“ říká Jana Šmídová, dcera vedoucího mezinárodní redakce Československého rozhlasu Milana Weinera, který je jednou z hlavních postav nového filmu Jiřího Mádla Vlny. Sama v médiích zažila invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 i pád vlády jedné strany v listopadu 1989, strach proto nemá. Nikdy ji ale nenapadlo, že by se něco z toho mohlo opakovat. Je přesvědčená, že kdo byl svědkem vstupu „spřátelených armád“ na území někdejšího Československa v bdělém stavu, nemůže nikdy zapomenout. Jí bylo tehdy devatenáct a ten šok má dodnes pod kůží. Na pražské Vinohradské třídě hořely tanky, střílelo se a ona pod zakrvácenou vlajkou poprvé viděla mrtvolu mladého muže. Bláhově tehdy s dalšími lidmi krásnou ruštinou přesvědčovala vojáky, že národ Čechova není takového jednání hoden. Nikdo jim nerozuměl. Stejně jako dnešní vojáci, kteří okupují Ukrajinu, to nebyli Rusové, ale Uzbeci, Bělorusové nebo Kalmyci. Je to paralela, ze které mrazí a kterou je na místě připomínat, protože vzorec se nemění, je jen otázkou, kdo se ho zmocní a čím ho opentlí. Uvědomuje si, že byla exponovanou pražskou studentkou z elitní rodiny, ale stejně tak se zhroutil svět jejím selským příbuzným z jižních Čech. Kdo měl něco v hlavě a něco věděl, tak to tomu znásilnění naší země nebylo jedno. Ani tehdy nebyli novináři žádné celebrity, ale veřejnost jim věřila. Jediným lékem, abychom se z historie poučili, jsou podle ní dobré školy a dobří učitelé, ale moloch školství zaostává a Přemyslovci jsou Přemyslovci. Poslechněte si, jak se Jana Šmídová dostala k unikátním snímkům z terezínského ghetta, co viděla dva roky po jaderné havárii v Černobylu, jak to vypadalo v redakci Svobodného slova, když se komunistický režim hroutil, nebo jak se stalo, že se její syn stal hrdinou revoluce.