Uznávaný psychiatr, dlouholetý ředitel Psychiatrického centra Praha, před několika měsíci onemocněl vážnou neurologickou chorobou, která mu zásadně ovlivňuje život. „Strašně se mi zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt,“ říká v rozhovoru. Jedenatřicet let šéfoval špičková psychiatrická pracoviště, kvůli jeho autoritě, které se těšil i u široké veřejnosti, jej lákali do politiky jak lidé z ODS, tak Andrej Babiš při zakládání svého hnutí ANO. Cyril Höschl vždy odmítl a zůstal věrný svému oboru – a taky glosování společenských jevů. Před pár měsíci mu ale do života nečekaně vstoupila vážná nemoc. „Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné,“ říká Cyril Höschl v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osoboností. Nemoc jménem multisystémová atrofie Neurologické onemocnění, které se jmenuje multisystémová atrofie a postihuje mozeček, má příznaky jako parkinsonismus. „Patří k tomu i maskovitý obličej. Když se chci usmát, musím na to myslet,“ říká a předvádí poněkud křečovitý pohyb mimickými svaly. „Pozorujete sami svoje vlastní handicapy, že jeden den mluvíte líp, druhý den mluvíte hůř, ale máte od toho emoční odstup. Vůbec nepropadám zoufalství. To může propadat moje okolí, které o mě musí pečovat. Ale já se na to zvláštním způsobem adaptuji, a to je jeden z objevů, které jsem na své drobné kazuistice udělal.“ Uznávaný psychiatr dokáže o svém zdravotním handicapu mluvit věcně a otevřeně, včetně toho, že lidé s touto nemocí mají velmi omezený čas dožití: „Když trpíte chorobu jako já, která má průměrnou dobu od začátku do smrti šest let, tak vám je všechno ostatní směšné,“ říká. Nechce přitom rezignovat na svůj obor, kterému zasvětil celý svůj dospělý život. Teď například s kolegyní napsal pár kapitol do několika odborných knížek, stále mívá pravidelné komentáře v časopisu Reflex… „Ale jinak všechno omezuji, protože se mi strašně zmenšuje hřiště. Potřebuji mít taky nějakou komfortní zónu, abych mohl s touto chorobou ještě pár let přežít na úrovni, která je jiná než být někde napojený na hadičkách.“ Máme se skutečně dobře V rozhovoru se Cyril Höschl vyjadřuje i k tématům vycházejícím z jeho dlouholetých zkušeností s léčením depresí, ke křehkosti mladé generace a jejímu právu pociťovat z různých společenských jevů tíseň či k pocitům části veřejnosti, že se nám obecně žije čím dál hůř. S tím on sám nesouhlasí a navzdory nedávné covidové pandemii a Ruskem rozpoutané válce a z toho vyplývajících krizí říká: „Opravdu se objektivně pořád ještě, přes to všechno, tady v tomto okrsku světa máme skutečně dobře a možná je to jedno z mála míst na zemi, kde se máme vůbec nejlíp. A žehrat na to je do určité míry rouhání, protože může být ještě mnohem hůř. Jednak individuálně, což vidím teď na sobě a pořád se tím nenechám deptat, a jednak i mezinárodně v politickém kontextu.“ Lidí, kteří neustále žehrají na to, jak jsme na tom špatně, je mu líto. „Člověk by měl o svůj pocit štěstí nějak pečovat a nenechat si zkreslovat svoje emoce tím, co se děje, do takové míry, že vám to kazí život,“ říká psychiatr Höschl. Jak si můžou lidi život užívat a nebýt věčnými smolaři? Je výhodou pro život být psychiatrem? Jakým pacientem