Dva romány s výraznými hrdinkami a otevřeným pohledem na ženskou sexualitu: Pacanka Kláry Elšíkové a Poslední léto Doroty Ambrožové. „Sex je komunikace. Musím přemýšlet, jestli v ní mluvím hezky i sama k sobě.“ České literatuře dlouhá léta dominovali takzvaní chcípáci - nejistí muži, kteří se potáceli životem a marně hledali smysl. Teď je nahrazují hrdinky podobné těm z románů Pacanka a Poslední léto. „Nám se to taky se*e na všech stranách, ale ještě u toho stíháme být sexy,“ směje se spisovatelka Dorota Ambrožová, jejíž prozaický debut Poslední léto vypráví o ženském dospívání, hledání hloubky a upřímnosti v sobě i ve světě kolem. Klára Elšíková před nedávnem vzbudila pozornost románem Pacanka - i v něm jeho hrdinka intenzivně hledá: svobodu, spokojenost i uspokojení. „Málo se říká, že ženské mají rády sex stejně jako chlapi. Strašně dlouho tady byl ten mýtus, že ženské bolí hlava, že to nechtějí, že sex nemají rády. Myslím, že je to blbost,“ říká autorka Pacanky. Co ještě chybí v diskuzi o lidské sexualitě? Jak dosáhnout osobní i sexuální svobody a nedojít přitom až na hranici sebedestrukce? A vzniká v české literatuře nový archetyp svobodomyslných žen? Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.