„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Rozvážný muž činu a romantický nadšenec, prozřetelný organizátor i naivní optimista. To vše spojoval člověk, z jehož popudu vznikl Mezinárodní červený kříž – a zároveň člověk, kterého tato angažovanost přivedla ke krachu jeho podnikání a pádu na dno: Jean Henri Dunant. Viděl tak strašné věci, že prostě musel něco udělat.

Legendární hudební skladatel Zdeněk Liška dokázal napsat hudbu k filmům Spalovač mrtvol nebo Markéta Lazarová – a současně třeba k seriálům Třicet případů majora Zemana nebo Muž na radnici. Hrál Masarykovi v Lánech i na schůzích pronacistického Kuratoria. Měl nějaké svědomí? A jsou umělci svědomím národa?

„Není nic trapnějšího než žijící klasik,“ řekl Karel Kryl (1944–1994) na počátku 90. let. Zaskočený mimořádným zájmem posluchačů na koncertech a při autogramiádách.

V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli lidé ze širokého okolí. Jeho činnost byla představitelům komunistickému režimu natolik nepříjemná, že mladého kněze nechali zavraždit.

Jezuitský kněz, který se v letech 2. světové války rozhodl jít do stalinského Sovětského svazu a hlásat tam křesťanství. To je jen malý střípek ze života Tomislava Kolakoviče, který zasáhl i do osudů katolíků na Slovensku a v Čechách. Rodák (1906) z města Podgorač v Chorvatsku ve skutečnosti jmenoval Stjepan Tomislav Poglajen. V šestnácti letech vstoupil k jezuitům, maturoval na gymnáziu v Travniku a následovala další studia. Pořad Pavla Hlavatého vysíláme v repríze.

Život jak na horské dráze prožila Agnessa Mironovová, manželka ambiciózního příslušníka sovětské tajné policie, která se díky rychlé a úspěšné kariéře svého muže dostala na samý vrchol stalinské společenské smetánky – a po manželově popravě prošla vězením a gulagem. O tom všem bude řeč v Portrétech, které připravili Alena Machoninová a David Hertl.

Byla to v roce 2016 malá senzace: v záplavě knížek o historii možná neinformovaní čtenáři přehlédli publikaci s názvem Mnichovská krize – memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby. Kdo se nenechal titulem odradit, ten si musel čtení knížky vzpomínek Františka Ježka užít. Po létech se totiž objevily na veřejnosti informace, přístupné do té doby jen úzkému okruhu historiků.

Byl příliš vzdělaný, než aby se vyznal v politice, řekl zeť Emila Háchy o muži, kterého si prezident Hácha zvolil za svého politického tajemníka, tedy o Josefu Klimentovi. Hácha svým tajemníkem jmenoval člověka bez zkušeností v praktické politice. Jenže přišly těžké časy – a Kliment konflikt se složitou dobou nezvládl.

V roce 1979 zemřel v kanadském Montrealu český právník Vladislav Klumpar, v těžkých měsících pomnichovské republiky a prvních letech protektorátu ministr sociální a zdravotní správy.

I v těžkých válečných letech měly naše země svá ministerstva a v jejich čele ministry. Byla to nevděčná práce: na jedné straně zájmy českého národa, na druhé straně tlak ze strany nacistických okupantů, okolo válka. Obstát se ctí bylo téměř nemožné, pokud výsledkem neměla být smrt.

Téměř ve všech velkých publikacích o historii olympijského sportu lze narazit na legendární fotku z 24. července 1908. Italský maratonský běžec Dorando Pietri dobíhá do cíle olympijského maratonu v Londýně, padá, a s pomocí okolostojících lidí nakonec protne cílovou pásku. Nejen o této události hovoří v Portrétech historik Jan Adamec.

Olympijské příběhy nejsou vždy jen se šťastným – medailovým – koncem. Většina sportovců na olympiádách na medaile nedosáhne a někteří se dokonce nedostanou ani na olympiádu. Ten poslední případ se týkal i české skokanky do vody Andrey Absolonové.

Životní úspěch vybojoval 5. září 1960 na olympiádě v Římě český boxer Bohumil Němeček. Nezkušený 22letý mladík si mistrovsky poradil s celou světovou špičkou a v lehké welterové váze do 63,5 kilogramu dosáhl až na zlatou medaili. Příběh boxera, kterému se v Římě dařilo i později, připomene v Portrétech bronzový medailista z mistrovství Evropy v boxu v roce 1977 a pozdější reprezentační trenér Svatopluk Žáček.

Příběh talentované gymnastky Elišky Misákové, která zemřela v průběhu letních olympijských her v Londýně v létě 1948, se v Československu dlouhá léta nepřipomínal. Souvisel totiž se sokolským hnutím a jeho náčelnicí Marií Provazníkovou. A i když v posledních letech byl zfilmován, stále je nad čím přemýšlet.

Když se před 75 lety české soudy vypořádávaly s kolaboranty, stál mezi obžalovanými i nedostudovaný medik Josef Rozsévač, známý pod pseudonymem Jan Rys. Představitel nechvalně proslulé Vlajky a aktivní spolupracovník nacistů. Jeho osud rozebírá historik Jiří Pernes.

V roce 1945 se v osvobozeném Československu rozbíhaly procesy s pronacistickými kolaboranty. Jako první byl souzen představitel takzvaného Českého svazu válečníků Otto Bláha. Čím se provinil a jak za své chyby zaplatil?

Byl to 9. květen jako řada předešlých. Přítomnost sovětské delegace na oslavách konce 2. světové války byla i v roce 1968 něčím, co obyvatelé Československa považovali za kus normality. A že delegaci vedl toho roku maršál Ivan Koněv (1897–1973), prezentovaný jako osvoboditel Prahy v roce 1945, bylo celkem logické. (Vysíláme v repríze.)

Více než dvacet let byl v čele Mezinárodního olympijského výboru Španěl Juan Antonino Samaranch. Z nevýznamné organizace udělal bohatou a úspěšnou instituci. Peníze ale přitahují i problémy, a těm se olympijský výbor pod Samaranchovým vedením nevyhnul, jak v Portrétech připomene historik Jan Adamec.

Respektovaný český filmový režisér Karel Kachyňa začal natáčet v 50. letech a jeho uměleckým vrcholem byly na konci 60. let filmy Ucho, Kočár do Vídně nebo Noc nevěsty. Jak je možné, že tento signatář dokumentu Dva tisíce slov mohl točit i v 70. a 80. letech? Otázka pro Martinu Sedlákovou a pořad Portréty.

„Sám jsem si vybral svůj osud,“ řekl v létě 2013 ruský bloger Alexej Navalnyj. Jaký byl jeho vztah ke zbytku ruské opozice? Proč se vůbec vracel do Ruska? A má smysl o něm hovořit jako o mučedníkovi? Nad tím se v pořadu Portréty zamyslí komentátor Libor Dvořák.

Mohl se zařadit do mainstreamu českého filmu po roce 1948. Natočit pár ideologických slátanin, pak se za ně třeba kát a dopracovat se k úspěšné rehabilitaci dalšími filmovými počiny v uvolněnějších 60. letech. A při pragmatickém odhadu situace po roce 1968 mohl točit jistě i za normalizace.

Ani smrt Stalina a Gottwalda nezabránila, aby vedení československých komunistů dál posílalo na smrt ve vykonstruovaných procesech své spolupracovníky. Byl to i případ Osvalda Závodského. Proč musel zemřít? Otázka pro historika Zdeňka Doskočila a pořad Portréty.

Jeden bonmot říká, že 15. dubna 1912 postihly svět dvě katastrofy: ztroskotal Titanic a narodil se Kim Ir-sen. Smutné je, že zatímco osudy stovek utonutých po havárii Titanicu jsou pro nás tragédií, milióny mrtvých po desetiletích Kimovy diktatury jsou jen položkou ve statistice obětí komunistické totality.

Pomoc, kterou aktérům atentátu na Reinharda Heydricha poskytl farář Vladimír Petřek, je příkladem tichého, neokázalého hrdinství. Muže, na kterého bychom neměli zapomínat, připomene v pořadu Portréty archivář Vojtěch Šustek.