Očekávaly se od něj velké změny po dlouholeté stagnaci, ve skutečnosti prakticky nic nestihl. Jmenoval se Jurij Vladimirovič Andropov. Bývalý šéf obávané tajné policie KGB nastoupil do čela sovětských komunistů po smrti Leonida Iljiče Brežněva v roce 1982. O půldruhého roku později ale zemřel.

Na život Kamila Pixy jde nahlížet ze dvou naprosto odlišných úhlů. Po 2. světové válce, ve které mu nacisté zabili matku, a sám prošel koncentračním táborem v Dachau, patřil k zakladatelům nechvalně proslulé Státní bezpečnosti. Podílel se mimo jiné na pronásledování Jiřího Muchy.

Na počátku září 1949 zjistili američtí vědci nad územím USA zvýšené množství radioaktivního spadu. Zamoření bylo důkazem, že Sovětský svaz úspěšně otestoval atomovou bombu. Stalo se tak 29. srpna 1949 ráno na jaderné střelnici v kazašské stepi, 130 kilometrů od města Semipalatinsk.

„Svou zradou jste fakticky narušili chod dějin na úkor naší země,“ zněl rozsudek smrti nad manželi Rosenbergovými za špionáž, která vedla k předání plánů k jaderné bombě Rusům.

Zcela nepozorovaně se v roce 1996 do České republiky vrátil jeden z poúnorových exulantů. Tuctové jméno – Karel Procházka – neprozradí, že šlo o muže, který v polovině 50. let na Západě disponoval asi nejlepšími informacemi o tom, co se děje v Československu. Zapomenutého šéfa jedné ze zpravodajských služeb připomene v pořadu Portréty historik Prokop Tomek.

Před 95 lety, 5. listopadu 1925, měl být údajně v Moskvě popraven legendární britský špion Sidney Reilly. V Reillyho životě je mnoho neznámých, jistě ale víme jedno, a to že jeho příběhy inspirovaly Iana Fleminga při práci na literární postavě Jamese Bonda.

Richard Sorge, jeden z nejúspěšnějších špionů 2. světové války, z Japonska odvysílal stovky tajných depeší do Moskvy. Informoval třeba o chystaném napadení nacistickým Německem nebo o japonském rozhodnutí válčit s Amerikou.

Po 2. světové válce pracovala v Československu pro Američany celá řada schopných zpravodajců. Měli ale smůlu, protože Státní bezpečnost byla ještě schopnější.

Další díl cyklu Špioni připomíná hned dva nevšední příběhy. První prožil generál Radovan Procházka. Politický vězeň 50. let a muž, který po roce 1989 budoval v demokratických poměrech české zpravodajské služby. Čím vším si v životě prošel, o tom bude hovořit historik Petr Blažek.

Další pořad z cyklu Špioni je věnovaný dvěma mužům napevno spojených s komunistickou Státní bezpečností. Byl to její poslední šéf před zrušením a první náměstek federálního ministra vnitra Alojz Lorenc. Kvůli spoluzodpovědnosti za zákroky StB proti odpůrcům komunistického režimu byl v roce 1992 odsouzen ke čtyřletému vězení.

Snad nejznámějším uprchlíkem z řad Státní bezpečnosti byl Josef Frolík. Působil téměř 17 let ve službách našeho ministerstva vnitra. Československou rozvědku opustil za pomoci americké Central Intelligence Agency (CIA) v červnu 1969 během dovolené v Bulharsku. V Československu byl pak v roce 1976 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Sebeupálení Jana Palacha na osmnáctiletého studenta Jana Zajíce z Vítkova u Opavy zapůsobilo natolik, že přijel do Prahy, aby se připojil k protestní hladovce, kterou od 18. ledna 1969 držela pod rampou Národního muzea skupina studentů a mladých lidí. Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla hladovka ukončena a Jan Zajíc odjel domů do Vítkova.

Erich Mielke byl šéfem východoněmecké státní bezpečnosti od roku 1957. Jeho poslední vystoupení v Lidové sněmovně NDR se slovy „já vás mám přece všechny rád“ už bylo provázeno smíchem a hanlivým pokřikováním. Brzy na to Mielke přišel o všechny funkce a byl zatčen.

Cyklus pořadů Špioni představí ve dvou dílech Ericha Mielkeho, šéfa východoněmecké státní bezpečnosti (od roku 1957 do pádu Berlínské zdi v roce 1989).

„Nejsem náboženský fanatik, neberu drogy, nejsem republikán ani demokrat a jsem relativně normální,“ řekl o sobě americký kytarista, zpěvák a skladatel Frank Zappa. Pro někoho byl géniem, pro jiné podivínem, sám o sobě říkal, že je jen chlápek s velkým nosem a legračními vlasy, který je schopný čehokoli. V pořadu Portréty o něm hovoří hudební publicista Petr Dorůžka.

Jako první uvedl na filmové plátno dílo Bohumila Hrabala – a jako první dal roli neznámému, talentovanému mladíkovi jménem Robert de Niro. Nerad poskytoval rozhovory, nerad zvedal telefony – a prý už v patnácti snil, že uteče z Československa. Ivan Passer, jeden z architektů takzvané nové vlny v československém filmu. V pořadu Portréty o něm hovoří Martina Sedláková.

Celý život obdivoval komunistický Sovětský svaz a realitu tamního masového pronásledování politických odpůrců – i těch smyšlených – zcela ignoroval: Hewlett Johnson, děkan anglikánské církve z Canterbury. Moskevská propaganda ho uměla dokonale využít, jak v pořadu Portréty prozradí historik Jan Adamec.

V únoru 1948 vyhazoval demokraticky smýšlející redaktory z rozhlasu, v roce 1968 podepsal jeden ze zvacích dopisů, které žádaly sovětské představitele o zásah v Československu. Bohuslav Laštovička, nenápadný muž v pozadí, byl u mnoha důležitých událostí našich moderních dějin. V pořadu Portréty o něm hovoří Zdeněk Doskočil.

Říkalo se o něm, že hodně poslouchá a málo mluví – zkrátka správný diplomat. Zájmy meziválečného a později okupovaného Československa hájil, i když byl původem německý šlechtic: Jiří Zedtwitz. Jeho život přiblíží v Portrétech historik Michal Pehr.

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka – pět kamarádů, kteří společně vytvořili partu Rychlých šípů; hrdinové kdysi nejslavnějšího českého komiksu. Dílo spisovatele Jaroslava Foglara zaujalo napětím, dobrodružnými příběhy plnými tajemství, ale i hodnotami jako spravedlnost, přátelství, čest, úcta k přírodě nebo pomoc slabším. O Rychlých šípech jako politickém tématu bude v pořadu Portréty vyprávět publicista Pavel Hlavatý.

Oblíbený herec, prozaik, dramatik, režisér – a třeba i výtvarník. Tím vším byl Miroslav Horníček, který se narodil 10. listopadu 1918.

Zatímco vědci mnohé z jeho názorů vyvrátili nebo opravili, obyčejní čtenáři nedají na knížky Ludvíka Součka dopustit. Psal o záhadných věcech tak, až z toho běhal mráz po zádech.

„V Rusku jsem básníkem bez knih, v Paříži básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje,“ napsala v polovině 30. let ruská básnířka Marina Cvetajevová.

Slavný román George Orwella 1984 měl dnes tak trochu zapomenutého, ale rozhodně důležitého předchůdce: román My od ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina.

„Každé prase má právo na šťastný prasečí život,“ pronesla asi nejznámější spisovatelka na světě Astrid Lindgrenová (14. listopadu 1907– 28. ledna 2002). Slova o prasatech napsala v 80. letech, když protestovala proti hromadným chovům zvířat.