Jedním z těch, kteří se v listopadu 1989 snažili za každou cenu udržet u moci komunistickou stranu, byl tehdejší ministr národní obrany, armádní generál Milan Václavík. Plány na ozbrojený zásah proti demokratické opozici nakonec zhatili jeho podřízení a nejspíš i Václavíkova soudnost. I o tom hovoří v Portrétech historik Prokop Tomek.

Ikonická fotka federálního premiéra Ladislava Adamce, podávajícího si ruku s Václavem Havlem, sice obletěla svět, ale byla to jen jedna událost z mnoha. Svoji vládu kromě federace měly i obě republiky – česká a slovenská. Předsedou té české byl muž, jehož jméno si pamatuje málokdo – František Pitra. Příběh vzestupu regionálního komunistického politika je pozoruhodný tím, jak málo o něm víme.

Když se 9. listopadu 1989 hroutila Berlínská zeď, byl u toho i redaktor Rádia Svobodná Evropa Egon Lánský. Novinář, který během života vystřídal mnoho různých zaměstnání, emigroval do Švédska a v 90. letech vstoupil do politiky, v níž spolupracoval s ČSSD Miloše Zemana. Jeho cestu složitým 20. stoletím přiblíží v Portrétech na Českém rozhlase Plus historik Jan Adamec.

V převratných událostech podzimu a zimy 1989 se mnoho lidí dalo do služby zásadních společenských změn. Pro některé to byl odrazový můstek k politické funkci, pro jiné k rozjezdu podnikání – a někteří jen „prošli“ dějinami, splnili úkol a vrátili se do jistějších vod.

28. říjen roku 1918 neměl jen vítěze, ale měl poražené. K těm bychom mohli počítat třeba tehdejšího pražského arcibiskupa Pavla hraběte Huyna. Vznik nového státu přinesl zlom do jeho dosavadního života: přišel o diecézi a až do konce života mohl o návratu do Čech jen snít.

Právnička Dagmar Burešová patří k nejvýznamnějším polistopadovým českým političkám, stala se první ministryní spravedlnosti po listopadu 1989 a na začátku 90. let stála dva roky v čele tehdejšího republikového parlamentu – České národní rady. Neméně významnou stopu zanechala i v advokacii, za totality obhajovala disidenty, k advokacii se vrátila i po svém politickém angažmá.

Víme už vše o listopadu 1989 a detailech pádu komunistické moci? Historikové se shodují, že známe průběh klíčových událostí a jejich výsledek, „jemná mechanika“ některých procesů nebyla ale dodnes zcela objasněna.

Když zemřel Rudolf Battěk (2. listopadu 1924 Bratislava – 17. března 2013), bývalý místopředseda československého parlamentu, všichni se shodovali na jednom: Byl to velmi laskavý člověk. Ale plést si laskavost s poddajností by ani v jeho případě byla hrubá chyba.

Symbolem komunistického teroru v Maďarsku se stala poprava 40letého ministra zahraničních věcí Lásló Rajka. Šlo o jeden z prvních politických monstrprocesů za hranicemi Sovětského svazu.

Zpěv Marty Kubišové, Václav Havel a jeho výmluvné gesto s prsty do V – a také prognózy ekonoma Valtra Komárka. To jsou „poznávací značky“ politických změn z listopadu 1989. Právě Valtr Komárek patřil k oblíbeným řečníkům na mítincích v posledních dnech listopadu a prvních dnech prosince 1989.

Říkali mu „kočí“. Zkratka, vytvořená z písmen (K)onstantin (U)stinovič (Čer)něnko totiž tvoří ruské slovo „кучер“, kočí. A nebyla to jen zkratka jeho jména – byla to i narážka na jeho venkovský původ a do jisté míry i na způsob jeho jednání.

Koncem dubna uplynulo 75 let od smrti italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho. Dobrý důvod, proč si připomenout jeho osobnost i to, jak se dostal k moci.

„Nechceme dialog s lidmi, kteří nám říkají, abychom odešli.“ Slova, která pronesl vysoký komunistický funkcionář Miroslav Štěpán jen měsíc před 17. listopadem 1989. Dnešním pohledem je můžeme považovat za jakési jeho „vyznání víry“.

Hladké převzetí moci komunisty v únoru 1948 bylo umožněno i tím, že s nimi spolupracovali příslušníci jiných politických stran. Mezi lidovci to byl například Alois Petr (1889–1951). Podřídil svoji stranu komunistům a pomáhal jim, jak jen mohl. Proč? Na to se v Portrétech pokusí odpovědět historik Michal Pehr.

Bob Beamon a Wilma Rudolphová. Jména, která dnes něco řeknou jen několika zasvěceným, nebo pamětníkům dvou olympiád – římské v roce 1960 a mexické v roce 1968. Příběhy dvou sportovců spojují nejen skvělé výkony, které podali, a to, že oba byli Afroameričané, ale také chudé poměry, ze kterých vzešli. V Portrétech je připomene historik Jan Adamec.

Letos tomu bylo padesát let, co Manchester United vyhodil ze svého týmu legendárního fotbalistu George Besta. Patřil k nejtalentovanějším fotbalistům všech dob. Vedle kopané měl ale ještě další lásky, které měly na jeho kariéru zničující vliv – ženy a alkohol. Na tréninky chodil opilý, nebo vůbec. Nejen to připomene pro Český rozhlas Plus v pořadu Portréty historik Jan Adamec.

Jméno Vildy Jakše, který od roku 1929 slavil první úspěchy zpočátku v amatérském boxu, bylo za první republiky pojmem. Talentovaný boxer s bojovným srdcem a rychlýma nohama patřil mezi největší československé sportovní hvězdy.

Argentinský automobilový závodník Juan Manuel Fangio patří k největším postavám motoristického sportu. V dobách, kdy se pilotům mohlo o současné bezpečnosti a ovladatelnosti monopostů jen zdát, získal pět titulů mistra světa formule 1. Poslední z nich v roce 1957, tedy v neuvěřitelných 46 letech.

Josef Skupa si kdysi – jako voják v první světové válce – opařil v polní kuchyni nohu horkým čajem, a možná si tím zachránil život. Zřejmě v polní nemocnici si ho povšiml maďarský důstojník, kterému se nadějného loutkáře, bavícího vojáky svými výstupy s maňásky, zželelo – zařídil jeho přeložení k vojenské cenzuře v Plzni.

Když se po konci první světové války na konferenci v Paříži rozhodovalo o novém uspořádání Evropy a o tom, jak se postavit k poraženému Německu, klíčovými osobnostmi jednání byli americký prezident Woodrow Wilson, francouzský premiér Georges Clemenceau a jeho britský protějšek David Lloyd George, poslední velký představitel kdysi významné Liberální strany.

„Nastal čas účtování.“ Těmito slovy bylo 7. května 1919 zahájeno čtení mírových podmínek pro Německo na konferenci ve francouzském Versailles. Výrok je připisován muži, který na konferenci hrál pomyslné první housle: francouzskému premiérovi Georgesi Clemenceauovi (1841–1929).

Dozvíte se to v repríze pořadu Portréty.

Zdánlivě nenápadný muž, který výrazně formoval naši rozhlasovou žurnalistiku 60. let.

Věra Šťovíčková-Heroldová (1930 až 2015) byla v 60. letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.