Listopad 1989 je právem vnímán jako přelomový měsíc našich moderních dějin. Ale události spojené s pádem komunistického režimu nebyly tím jediným, co se tehdy dělo. Řešil se nedostatek běžného zboží v obchodech, útěky východních Němců přes Československo na Západ a také zemětřesení.

Pamětníci událostí v listopadu 1989 se shodují, že nebýt brutálního potlačení studentské demonstrace 17. listopadu, nedaly by se věci do pohybu. Shodují se ale ještě v jednom: To podstatné se začalo dít až ve druhém týdnu.

Bylo 15. listopadu 1939, když se tisíce studentů přišly naposledy rozloučit se svým kamarádem a spolužákem Janem Opletalem. Německá pořádková policie zastřelila 24letého studenta medicíny 28. října během protinacistické demonstrace. Mladí lidé provolávali slávu republice, hanbu protektorátu a zpívali československou hymnu. O 50 let později se také sešli studenti... Poslechněte si, co se z osudových dnů zachovalo v rozhlasovém archivu a jak setkali účastníci obou listopadů.

Málokoho asi napadne při procházce Prahou občas zvednout hlavu a podívat se do vyšších pater honosných činžáků i paláců, které nám zanechal přelom 19. a 20. století. Nemusí jít pouze o estetický zážitek, ale i závan nostalgie.

Konec roku 1989: v Polsku nastupuje vláda solidaritního premiéra Mazowieckého, v Maďarsku se transformuje tamní komunistická strana a stříhají se dráty na Západ. V NDR padla berlínská zeď a dokonce i v Bulharsku lidé masově demonstrují a dosahují odstoupení dlouholetého komunistického vůdce Živkova.

Jedním z klíčových hráčů politické scény byl v prvních dnech po 17. listopadu 1989 tehdejší šéf komunistů Miloš Jakeš. Veřejnost se v té době ještě stále bavila záznamem jeho vystoupení na Červeném Hrádku. Jaké ale opravdu byly Jakešovy projevy?

Jako mladý muž se chtěl Ferdinand Peroutka stát literárním kritikem. Tehdy mu učarovala ruská literatura. Jak ale sám později zjistil, realita Sovětského svazu a bolševismu byla jiná, než si mohl kdy představovat na základě četby. Se svými postřehy o bolševismu se svěřil v 70. letech redaktorovi Svobodné Evropy Jiřímu Kárnetovi. V pořadu Archiv Plus si můžete tento rozhovor poslechnout. Pořadem provází publicista Ivan Štern.

Druhá polovina válečného roku 1944 přinesla řadu významných událostí, které ovlivnily další vývoj konfliktu. Spojenci osvobozovali západní Evropu, mj. za účasti československých vojáků, a v řadě zemí propukla povstání proti nacistickým okupantům. Jednou z nich bylo i Slovensko.

Pětice politiků – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár, která řídila pražský převrat v roce 1918, byla poměrně záhy nazvána „muži 28. října“. Každý z této pětice se stal v Československé republice ministrem, ale jejich další osudy se výrazně lišily.

„Nedojímalo mě to. A nedojímá mne to dodnes,“ řekl Jan Werich v roce 1969, když hovořil o 28. říjnu 1918. Klíčový den našich dějin prožil v Praze a tak byl u všeho, co se tehdy stalo. Důvodem jeho ambivalentního postoje může být věk, protože Werichovi tehdy bylo jen 13 let.

Přidružená výroba, brigáda socialistické práce, dodavatelsko-odběratelské vztahy. Tato a podobná slovní spojení se s koncem komunismu vytratila z veřejného života. Suplovala totiž ekonomické vztahy v režimu, který ekonomiku vlastně popíral a slovo trh považoval bezmála za sprosťárnu.

Přesně 97,89 procent hlasů – tolik získala v československých „volbách“ v listopadu 1954 jediná komunistickou stranou povolená kandidátka. Je to hodně? Daleko zajímavější je údaj, kolik lidí hlasovalo proti. I o tom se bude hovořit v pořadu Archiv Plus věnovaném událostem podzimu 1954.

Válečný hrdina i prezident normalizace. Komunista komunisty zavržený a dokonce vězněný. To vše byl Ludvík Svoboda, muž, který by možná v jiné době nebo v jiné zemi byl medailemi ověnčeným vojákem. 20. století uprostřed Evropy ale rozhodlo jinak. Stal se prezidentem dějinných protikladů.

Nakladatelský redaktor a spisovatel Václav Kaplický (1895–1982) za války sloužil v československých legiích v Rusku. Do literatury se natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice (1963), který o šest let později zpopularizoval film Otakara Vávry. Kaplický ale poprvé zaujal už roku 1936, a to románem Gornostaj, který polemizoval s tehdejší legionářskou literaturou.

Tehdy už 40. prezident Spojených států amerických Ronald Wilson Reagan (6. února 1911 až 5. června 2004) vykonával svou funkci v letech 1981 až 1989. V tomto postavení se svým zásadním postojem výrazně zasloužil o rozklad Sovětského svazu a pád komunismu ve střední a východní Evropě.

Tak zněl název studie americké komunistické strany z roku 1977, citované naší dobovou propagandou. James Earl Carter jr. byl zvolen 39. prezidentem Spojených států amerických na konci roku 1976. Do úřadu nastoupil 20. ledna následujícího roku. I jako prezident používal svou přezdívku Jimmy.

Musel to být šok pro české posluchače, když se po dvaceti letech existence Československa začala v době protektorátu linout z brněnských rozhlasových vysílačů německá propaganda. V němčině i v češtině. To druhé bylo možná ještě bolestivější.

„Já jsem spisovatel, a když nemůžu psát, tak vlastně nežiju,“ prohlásil Josef Škvorecký a zůstal po roce 1969 v Kanadě. Díky němu mohly psát desítky dalších zakázaných československých literátů. Sám patřil k našim nejoblíbenějším spisovatelům a nezměnilo se to ani po emigraci. Ačkoliv komunistický režim by jej nejraději vymazal nejen z čítanek, jak připomíná pořad Archiv Plus.

Rozhlasové noviny, tedy hlavní zpravodajská relace se na začátku července pravidelně zabývaly dvěma událostmi. Tou první byl 12. všesokolský slet, který se konal po vynucené šestačtyřicetileté přestávce. Hostil ho strahovský stadion, kde vystoupilo asi 23 tisíc cvičenců.

Byla to tehdy pro socialistické Československo rána: Waldemar Matuška (2. července 1932 – 30. května 2009) zůstal na přelomu srpna a září 1986 ve Spojených státech. Zaskočil mnohé z fanoušků i dohasínající Husákův režim. Poslechněte si ukázky z unikátního rozhovoru o emigraci, který Matuška poskytl ve Spojených státech.

K málokteré historické události se váže tolik dezinformací a mýtů jako ke Slovenskému národnímu povstání. Předběžná jednání o vojenské pomoci povstalcům už minimálně rok předem vedl se spojenci z Londýna prezident Beneš.

Srpen roku 1969 byl pořádně horký měsíc. Teplotně i v obrazném slova smyslu. Začínal tropickými třicítkami a končil demonstracemi, střelbou a mrtvými. Mezitím jsme bojovali o zrno, sbírali chmel, čekali ve frontách na benzín nebo barevnou televizi. I v tak dramatickém měsíci žili lidé obyčejné životy.

Vysílání v srpnu 1968 patří ke světlým kapitolám dějin Československého rozhlasu. Jen škoda, že bývá spojováno hlavně s Jiřím Dienstbierem, Slávou Volným, Věrou Šťovíčkovou a dalšími moderátorskými hvězdami z Vinohradské 12 v Praze.

Tramping – to je svoboda, přátelé, čerstvý vzduch, romantika, dobrodružství a amatérsky interpretovaná hudba. Pro mnoho lidí je to úžasný společenský i kulturní proud. Po českých lesích a hájích se trampové toulají už víc než sto let, což se otisklo i do vysílání Československého rozhlasu.