Jak prožívali sametovou revoluci herec, vědec, student gymnázia, kněz a političtí vězni? Mikuláš Kroupa a Adam Drda připravili pestrou koláž příběhů z Paměti národa. Zazní svědectví moderátora Jakuba Železného, bývalého politického vězně Václava Kříže a dalších. Mezi nimi je i příběh rodiny Štěpničkových: Jiřina byla na osm let uvězněna, ale nakonec se stala zasloužilou umělkyní. Její syn Jiří hrál Klementa Gottwalda, ale listopad 1989 hodnotí jako zásadní.

Převrat v listopadu 1989 v Československu proběhl – jak se říká – „sametově“. Jak se to stalo? Proč vedení KSČ a státu nepovolalo armádu? Proč členové Lidových milicí čekali u autobusů a nedostali rozkaz k zásahu proti demonstrantům jako třeba v roce 1969?

„Rozjásaly se ulice, barvami a krásou se ozdobila Praha. Začaly slavné a krásné dny první celostátní spartakiády. Zde kráčí a zpívá šťastná budoucnost našich národů. Pochodují tisíce cvičenců a cvičenek…,“ oznamoval v roce 1955 nadšený hlasatel filmového týdeníku.

Aparát KSČ zasahoval v Československu do všech důležitých oblastí života: sport, lidový i profesionální, nevyjímaje. Sport měl být podřízen ideologii a stejně tak mocenským zájmům strany. Sportovci se stávali nástroji propagandy a často také oběťmi perzekuce.

Demonstrace proti sovětské okupaci, které propukly v mnoha československých městech v srpnu 1969, byly nadlouho posledními masovými občanskými protesty proti totalitnímu režimu. Účastnilo se jich odhadem přes sto tisíc lidí a vedení státu a KSČ je s použitím Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády brutálně potlačilo.

„Utíkali jsme, protože jsme zjistili, že za esenbáky jdou ještě Lidové milice… Otočila jsem se a viděla, jak jeden (milicionář) klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet!“ říká na nahrávce Paměti národa veterinární lékařka Jana Drašnarová.

Před 55 lety československá státní moc brutálně potlačila protesty proti okupaci. V Praze byli zastřeleni tři lidé.

Příběh Emanuela Vosky je příběhem špiona, který pracoval ve prospěch dobra, ve prospěch svobody a demokracie. Přesto se jeho jméno objevilo v neblaze proslulém politicky vykonstruovaném soudním procesu nazvaném Rudolf Slánský a spol. v 50. letech 20. století. Stal se přitěžujícím jednomu z obviněných, který nakonec skončil na popravišti. (Repríza z února 2024.)

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Třetí díl podcastu Století příběhů věnují autoři vyšetřovatelům, prokurátorům, bachařům, kteří týrali politické vězně v 50. letech. Redaktorům Paměti národa se podařilo rozmluvit bývalé příslušníky justice a policie, kteří buď nařizovali mučení vězňů, nebo přímo fyzické násilí vykonávali. Jací lidé to jsou? Jaké mají povahy?

Druhý díl nepravidelného cyklu Století příběhů věnují Adam Drda a Mikuláš Kroupa ideovým spolupracovníkům komunistických tajných služeb, důstojníkům Státní bezpečnosti (StB) a členům tzv. nomenklatury.

„Je mi to opravdu líto, zklamal jsem sebe i své blízké…“ Taková slova byste obtížně hledali ve sbírce Paměť národa mezi vzpomínkami bývalých pracovníků Státní bezpečnosti (StB). Přitom takové prosté vyjádření lítosti dává naději ke změně k dobrému, říká bývalý hlavní psychiatr Armády ČR, přednosta psychiatrické kliniky v Plzni Jan Vevera.