Změny, které nastartoval listopad 1989, se týkaly takřka všeho, v čem lidé žili a jak fungoval totalitní stát. Po dlouhých čtyřiceti letech Československo zásadně změnilo, otočilo také svou zahraniční politiku a cílem bylo dostat se znovu mezi demokratické státy. Jedno z hesel bylo „Zpátky do Evropy“, zdánlivě jednoduchý cíl – alespoň pohledem na mapu –, ale ve skutečnosti to trvalo velmi dlouho.

Kolaborace v období druhé světové války byla v české historii dlouho tabu. Toto téma se začalo rozebírat až v 60. letech, včetně historie zvláštní vojenské jednotky zvané Dobrovolnická svatováclavská rota. Jaký byl její osud? Nejen o tom je další díl pořadu Jak to bylo doopravdy, tentokrát s historikem Jiřím Plachým.

Československo za éry komunistů mělo, stejně jako další totalitní státy, řadu nepřátel. Patřili mezi ně i mladí lidé, kteří vybočovali z řady. Terčem perzekuce se stala i hudba, kterou poslouchali, a jejich životní styl včetně oblékání a úpravy vlasů. Celé čtyři dekády jsou tak lemovány absurdními soudními procesy, které to potvrzují: proti rock ’n’ rollu, proti undergroundu, proti punku. Jmenovatel byl jediný: prý byli zaprodanci Západu a agenty imperialismu.

Životním krédem „prezidenta zakladatele“, jak se TGM říkalo, bylo hledání pravdy. Ostatně – sám se ve svém životě několikrát při hledání pravdy „proti proudu“ postavil. Poslechněte si reprízu pořadu.

Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?

„Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. (…) Opakuji: my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté,“ řekl T. G. Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918.

Ještě před 2. světovou válkou se na Slovensku objevovaly touhy po samostatném státu. V roce 1939 tak vznikl Slovenský stát, resp. Slovenský štát. Toto období totalitního, někteří říkají přímo fašistického státu, se po válce už příliš neřešilo. Spojenci uznaná exilová vláda i exilový prezident totiž reprezentovali nové a demokratické Československo.

Komunistická Státní tajná bezpečnost byla obávaná, všemocná a stala se symbolem zrůdnosti celého režimu s komunisty v čele. StB nechránila občany, ale totalitní režim proti vlastním lidem. Kdo vlastně byl estébák nebo jejich spolupracovník, společnost zajímalo hned po listopadu 1989.

Klíčovým státoprávním aktem byla v historii korunovace. Až tehdy se stal král nejvyšším představitelem země. To, kdy byla česká knížata ustanovena do pozic králů, patří k důležitým datům naší historie, zároveň potvrzením významu, jaké české země měly. Korunovace krále byla ale také symbol rovnoprávnosti českého národa stát vedle jiných, velkých vládců. Proto je tak důležité připomínat si příběh panovníka Františka Josefa, který korunovaci odmítl.

Gorbačovova perestrojka se měla dotknout i československé kultury – tu si komunisté pozorně hlídali a cenzurovali. Také osobně rozhodovali, co se smí hrát, číst, vystavovat atd. Přesto se našla místa a akce, na kterých se lidé kriticky vyjadřovali k životu v totalitě. V divadle i literatuře se zas lidé naučili „číst mezi řádky“.

Knihy, hudba, film, literatura a umění vůbec. V 80. letech byla kultura něco, co nabourávalo ideologický pohled komunistické strany. Jak to vypadalo v praxi, prozradí publicista a překladatel Josef Rauvolf, který je také hostem dalšího dílu z cyklu Hra o perestrojku. Dozvíte se i to, jak hodnotí zapojení umělců do petice Několik vět.

Hora Blaník je výjimečná – alespoň co se týká pověstí. Kdo by neznal blanické rytíře, kteří mají vyrazit na pomoc českým zemím, až jim bude nejhůře. Tajemství, které nás provází už několik staletí, se proměňovalo v době. Bezpochyby ale do naší tradice patří a stalo se inspirací i pro řadu uměleckých děl.

„Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do haj*lu? Robte niečo!“ Tato slova měl říct prezident a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Přitom právě on byl symbolem strnulosti komunistického režimu, taky se mu říká „prezident zapomnění“. Druhá polovina 80. let byla totiž poznamenána zásadní změnou Sovětského svazu, a to když do funkce „prvního muže“ nastoupil Michail Gorbačov. Chtěl změny, které se pak měly stát i v dalších zemích komunistického bloku.

„Už od XIV. sjezdu KSČ, respektive od roku 1971 až do zhruba konce roku 1987, byla ve vedení strany stále ta stejná garda 14 lidí. Po nástupu Michaila Gorbačova v SSSR ale byli konfrontováni s nutností dělat reformy,“ vysvětluje historik Jan Kalous.

Glasnosť, perestrojka, česky také přestavba – slova, která byla koncem 80. let všudypřítomná. Mnozí se jimi „zaklínali“, leckdo se před nimi schovával. Ani sami komunisté nevěděli, co vlastně dělat a jak změny pocházející ze Sovětského svazu uchopit.

Přestavbu vedení Československé televize vnímalo velmi opatrně. Dlouho totiž nebylo jasné, co se může na obrazovce objevit, a co už ne, popisuje televizní historik Daniel Růžička. Něco jiného bylo zpravodajství, tam se o perestrojce mluvit mohlo, protože šlo o citace komunistických politiků.

Československá ekonomika od poloviny 80. let stagnovala, životní úroveň se postupně propadala. Zažívali jsme si tak tady množství nedostatkového zboží – i toaletní papír se prodával tzv. pod pultem. Kšeftovalo se ve službách a objevili se i tzv. veksláci. Socialistickou ekonomiku ale současně zatěžovala velká vydání do sociální sféry. A uplácelo se i ve zdravotnictví. Sečteno podtrženo – nespokojenost lidí jen rostla a problémy byly všude, kam se člověk podíval.

Druhá část Hry o perestrojku mapuje pokusy československých komunistů reformovat ekonomiku, která se řítila pomalu do záhuby. Nebo to bylo trochu jinak a soudruzi si konec uvědomovali? Odpovědi prozradí historik Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.

Když se na scéně na pozici prvního muže Sovětského svazu (SSSR) objevil v březnu 1985 Michail Sergejevič Gorbačov, asi si nikdo nedokázal představit, jak zásadní roli sehraje. V okolních zemích komunistického bloku rostla nespokojenost, která zdánlivě s děním v SSSR dvakrát nesouvisela. Jen v Československu se zastavil čas – a naše ekonomika mlela z posledního. Začínalo být jasné, že k politické změně musí dojít i u nás, jen nikdo nevěděl, kdy to „praskne“.

Milouš Jakeš, který v letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ, což prakticky znamenalo, že Československo řídil, tvrdil, že se komunisté v době perestrojky cítí jako kůl v plotě. Přitom by chtěli, aby mohli plnit vůli lidu.

„V listopadu si budeme připomínat už 35 let od pádu komunistického režimu v Československu. A bude nás zajímat, co tomu předcházelo, resp. jaké byly ty roky a měsíce před rokem 1989. Naznačovalo něco, že se něco chystá? To je jen jedna z otázek, na které se budeme snažit v jednotlivých dílech s různými historiky odpovídat,“ říká autorka cyklu Hra na perestrojku Ivana Chmel Denčevová.

Slovenské národní povstání, které začalo 29. srpna 1944, je považováno za druhé největší protinacistické vystoupení – první bylo Varšavské povstání organizované v srpnu 19944 polskou Zemskou armádou. Slovenské národní povstání (SNP) se ale navíc odehrálo v zemi, která byla válečným spojencem Hitlera.

Když se do vedení státu dostali komunisté, staly se naše státní hranice nepropustné. Lidé nesměli cestovat na Západ, a to ani jako turisté. A co víc, tvrdě byly trestány nelegální přechody hranic těch, kteří utíkali za svobodou nebo si tak jen chtěli zachránit holý život. Přestože dobová propaganda dokola opakovala, že se ze strany státu jedná o ochranu před narušiteli ze Západu, všem bylo jasné, že šlo o izolaci občanů Československa.

Všední život s jeho každodenností může být velmi zajímavé a přitažlivé téma. Dějiny totiž nevytvářejí pouze panovníci a vlivné osobnosti, nejsou to pouze politické dějiny a v širším slova smyslu dějiny společnosti. Ani takzvané období temna nebylo jen temné.