Rozhlasová inscenace je nákladná, ale je to koření, které má veřejnoprávní médium lidem přinášet. „Uši jsou pro mě základní pracovní orgán,“ říká Ondřeji Cihlářovi zkušený režisér rozhlasových dramatizací. Vypráví i o nečekané reakci porotce na soutěži v Chorvatsku na jeho pojetí Fuksova díla Pan Theodor Mundstock, mluví o binaurálním zvuku a třeba i o kouzlu slam poetry. Repríza z 18. července 2024.

Její nový snímek Život k sežrání uvidí diváci nejen u nás, ale třeba i ve Francii nebo v dalekém Japonsku. Jak přiznává, vytvořit loutku Bena pro ni bylo složité. „Věděla jsem, že musí být sympatický, což se v loutce s nadváhou špatně dělá. Ben má nakonec hubené ručičky,” říká ve Vizitce. Jak vnímá současnou českou animátorskou scénu? A proč měla jako malá nejradši Maxipsa Fíka?

Do polštiny přeložil scénáře Formanových, Passerových i Papouškových filmů, Havelkovy „Vlastníky“ i libreto k Janáčkově opeře „Z mrtvého domu“. Mluví plynně česky a zazářil v hlavní roli Cieslarova filmu „Pramen života“. Česká kultura ho velmi inspiruje, v Polsku je jejím ambasadorem. Připadá si někdy v Polsku jako Čech? A co má rád na naší rozhlasové tvorbě? Ptá se Michal Bureš.

Jeden z předních evropských souborů s mezinárodním obsazením vede od jeho založení roku 2001 a spoluvytváří jeho styl i umělecké směřování. „Vyprávím, hraju, jsem přítomná, ale zároveň jsem na špičkách. Tak fungují všichni v NIE,“ říká ve Vizitce. Jak autorský soubor hledá příběhy, které nás všechny spojují? A jaká byla cesta ze sokolovny ve Mšeně do vyprodaného Sydney Opera House? Ptá se Karolína Koubová.

Film Mord, kterým zaujal ve Varech, je pro něj o strachu ze samoty a neschopnosti komunikovat se svými blízkými. „Uvědomil jsem si, že pokud nepřestanu některé věci dělat, zůstanu sám. To je strach rovný strachu ze smrti,“ říká ve Vizitce. Jak by dnes producent vnímal scénář filmu Intimní osvětlení, které má z Nové vlny rád? A co do filmů přinese AI? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 10. září 2024.

Nepíše primárně pro to, aby mělo jeho dílo úspěch. Pro své knihy hledá čtenáře naladěné na stejnou vlnu. Kombinuje různé žánry a miluje oxymorony. „Pravá chvíle na psaní přichází se soumrakem. Slůvka ve mně začínají zrát na to, abych je vynesl z říše idejí do přeludného světa hmoty,“ říká ve Vizitce. Proč je práce copywritera úředničina a co je úžasné na hororu? Ptá se Karolína Koubová.

V osmnácti začala spolupracovat s režisérem Petrem Léblem. Následně se stala výhradní kostýmní výtvarnicí jeho inscenací. S Karolínou Koubovou mluví o rokokovém tvarosloví kostýmů pro představení Casanova, o tom, jak své studenty vede k tomu, aby byli partnery režisérů, a zamýšlí se i nad tím, proč ji uchvacují kroje, v jejichž pečlivém vyšívání cítí odlišné vnímání času. Repríza z 24. června 2024.

Na sítích, kde má statisíce sledujících, je známý celosvětově pod jménem Hoodass. Zajímají ho témata pop kultury a pomíjivosti, kterým dává melancholický nádech. „Přišlo mi, že animované postavičky, které znám z dětství, umřely a zůstaly jen morbidní lebky,“ vysvětluje ke své virální sérii Cartoon Fossils. Jak přesně vzniká dílo z 3D hlíny? A proč se věnuje retro analogovým tématům? Ptá se Karolína Koubová.

Napsal scénář ke snímku Rok vdovy. „Je to film, který má obyčejnou zápletku. Co je obyčejnější než smrt,“ říká ve Vizitce. „Když potřebuju něco vymyslet, píšu v ruce, prostě používám tužku. Chci vyprávět příběh, ne si hrát se slovy.“ Jaký je rozdíl při psaní scénáře a při tvorbě prózy? A proč je pro něj psaní duchovní vzpěračství, které je podle něj bolestné? Ptá se Karolína Koubová.

Tíhne k interpretační činohře a k silné interpretaci klasiky směrem k dnešku. „Budovy Národního divadla velmi promlouvají do dramatického plánu. Musíme také obsloužit všechny, s klasickými i odvážnějšími kusy,“ říká ve Vizitce. Jaké jsou její vize ve směřování naší první scény? A kdy začíná a končí práce dramaturga při inscenaci? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 30. srpna 2024.

První aktivity ve veřejném prostoru začal dělat s kamarády ze skauta. Jeho spolek stojí za projekty, které zvelebily veřejný prostor v Plzni - Náplavka k světu nebo PechaKucha Night. Je také zakladatelem Institutu veřejného prostoru. Kdo jsou podle něj lokální bojovníci za veřejný prostor? A co udělat, aby ten náš český nebyl tolik technický? Ptá se Karolína Koubová.

Její dokument Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové získal na Finále Plzeň Zlatého ledňáčka za vizuálně úchvatné a poutavé vyprávění s respektem k tématu. „Mám citlivost na to, co už je moc intimní,“ říká ve Vizitce. Jak se natáčely Libušiny deníky jejím hlasem? A kdy ztrácí dokumentarista schopnost mířit na lidi kamerou? Ptá se Karolína Koubová.

Od Josefa Škvoreckého má rád všechno. „Každá jeho kniha je jiná, s jinými tématy. Tím nepřetržitě zklamával, protože čtenáři vždy čekali další Zbabělce,“ říká ve Vizitce. Nakladatelství 68 Publishers bylo podle něj výjimečné svým edičním plánem a skvělými tituly. V čem tkví bohatost Škvoreckého stylu? A jak rafinovaná je jeho obecná čeština? Ptá se Karolína Koubová.

Jméno rodáka z Frýdku Místku se dlouhodobě pojí s úspěchy v mezinárodních klavírních soutěžích. V současnosti koncertuje po celém světě. „Ke každé skladbě si musím vytvořit vztah, pochopit ji, vytvářím si mimohudební obraz. V případě Dvořáka je to příroda, lákavá, neznámá krajina, z níž jde respekt a strach. Přesto do ní moc rád vstupuju,“ říká ve Vizitce. Moderuje Michal Bureš.

Ideálním návštěvníkem Centra současného umění DOX je podle ní každý, kdo se chce dívat na věci jinak než v každodennosti. „Když stojíte před dílem, něco se s vámi děje, není to potřeba intelektuálně chápat,“ říká ve Vizitce. V čem nám dnes pomáhá empatie, ke které se snaží DOX kreativně vzdělávat studenty? A kdy se v Doxu budeme moct projít knihou? Ptá se Karolína Koubová.

Ztvárnila hlavní roli Zdeňky Havlíčkové v minisérii Dcera národa. „Najednou jsem před sebou měla zajímavý příběh, o kterém jsem nikdy neslyšela,“ říká ve Vizitce Ondřeji Cihlářovi. Mluví spolu i o kočovném dětství, které pro ni bylo nejkrásnějším obdobím života. „Nejstarší forma loutky marioneta mi toto období připomíná.“ Proč chce být někdy víc Zdeňkou Havlíčkovou? A k jaké knize se ráda vrací?

Stojí za dokumentem Architektura ČSSR 58–89, kterým chce vzdělávat, setřít nánosy předsudků a také ukázat, že tehdejší architektura byla i světová. Za celou řadou věcí se skrývají složitá rozhodnutí, společenská a umělecká dramata,“ říká ve Vizitce. Jaká byla architektura ve slovenské části ČSSR? A proč je grafity lakmusovým papírkem společnosti? Ptá se Karolína Koubová.

Je zakladatelkou a ředitelkou unikátního festivalu Den architektury a jeho sesterské akce Film a architektura. „Lidi na festivalu se setkávají s kvalitními přístupy a to může mít dopad i na stavby v jejich životě,“ řekla ve Vizitce. V čem bude za pár let složité postavit nový dům? A jak uvažuje nad svými vlastními projekty? Ptá se Karolína Koubová.

Už počtvrté je nominovaný na cenu Thálie. Tentokrát zaujal ztvárněním Michela Houellebecqa v představení Jana Mikuláška – Veřejní nepřátelé v domovském Divadle Na zábradlí. Je ale také ve vedení Divadla Masopust, které letos končí. Jaké jsou největší těžkosti svobodného nezávislého divadla? A jak ho nekompaktnost divadelního tvaru kdysi vzdálila od muzikálů? Ptá se Ondřej Cihlář.

Sleduje vývoj textilních vláken i kolik tun textilu se ročně vyrobí, ale není extremistka a snaží se najít módní balanc. „Lidi si myslí, že vlna je rostlinka,“ říká mimo jiné Kamila Vodochodská ve Vizitce. Osvěta je pro ni zásadní, a tak se stala tváří slow fashion akce LAVRS Market. Co je to módní inteligence a co znamená slow fashion terapeutka v praxi? Ptá se Karolína Koubová.

Stojí za unikátní publikací Identita – příběh českého grafického designu. „Grafický design je u nás popelka a otloukánek a naší snahou je zdůraznit, že tu s námi je neustále, od začátku života až do jeho konce, jen si toho nevšímáme,“ říká ve Vizitce. Proč je dobré investovat do vizuálních podob veřejného prostoru a čím ji uchvátilo Japonsko? Ptá se Ondřej Cihlář.

Ve filmu Janžurka chtěla ukázat především schopnost Ivy Janžurové napojit se na lidi kolem sebe a taky ukázat, jak i ve vyšším věku dokáže fungovat a myslet. „Prala se ve mně role dcery a role režisérky,“ přiznává ve Vizitce. Co ji zaujalo na příběhu nepálského chlapce Purny, o němž bude její další dokument? A proč je odjakživa snaživá? Ptá se Karolína Koubová.

V legendárním olomouckém kině Central vznikla nová scéna pro živé umění. Do rekonstrukce měl hodně co mluvit Alexandr Jeništa – dramaturg a produkční tohoto prostoru, který spadá pod správu Muzea umění v Olomouci. „Základní ideou nového Centralu je polyfunkčnost prostoru. Měl by dávat co nejvíc možností, jak se dá umění zažít,“ říká Jeništa ve Vizitce. S Alešem Spurným si povídá také o rusistice, kterou vystudoval, i o správě činžovního domu. Repríza z 2. května 2024.

Jeho film Od marca do mája je netypicky o tom, co se nemění, o spokojené rodině. „V životě podle mě je i to, co zůstává,“ říká ve Vizitce. Snímek vznikal čtyři roky jako no-budget. „Štáb dílu věřil, a proto vydržel až do konce.“ Proč chtěl, aby byla ve snímku přítomná víra v boha jako stromy na zahradě? A s jakými překážkami se na začátku kariéry filmař potýká? Ptá se Karolína Koubová.

Většinu dětství strávil venku. Teď je otcem projektu Terapie mezi stromy, v němž propojuje duševní zdraví s přírodou. Ve Vizitce promluvil i o působení umění. „Obraz nás může zastavit, začneme ho zkoumat a uvolníme napětí,“ říká ve Vizitce. Nemůže ale příroda při terapii něčím rušit? A jaké umělecké dílo harmonizuje právě jeho? Moderuje Ondřej Cihlář.