Tlučou se ve Vás dva protichůdné hlasy? Jeden říká, že něco nezvládnete, že jste slabí, už staří, že nic dobrého Vás nečeká? Zatímco druhý z hlasů oponuje, ať to naopak nevzdáváte, ať se držíte, že něco dobrého je pořád před Vámi, že to dáte? Cítíte po odchodu ze vztahu současně pocity viny i přesvědčení, že jinak to nešlo? Co se to v hlavě děje a proč?