„Jestli si dobře pamatuju, tak první odpověď na to, jestli chtějí kluci ke mě domů do péče, zněla ne. Byli ze všeho hodně vystrašení,“ vzpomíná Karolína Vránková. Jedenáctým rokem má v pěstounské péči bratry Dana a Samuela. „Pak ale byli u mě doma a hrozně moc se jim líbila moje kuchyň, to myslím hodně rozhodlo.“

„Kampaň nevyřeší vyhořelost zdravotníků, ale může zkusit něco malinko přenastavit. Jsou to často drobnosti. Lékařka si třeba nedovede představit, že u dítěte rodič může v nemocnici spát. Ale co když dáme vedle rozkládací křeslo? Že se nevejde? Co když tuhle skříň trochu posuneme? Jde o malé krůčky,“ říká Petra Sovová o kampani Být spolu je normální.

„Když se u dětí objeví psychické problémy, ztrácí kontakt se skupinami, ve kterých doteď fungovaly. Vedoucí kroužků si je netroufnout vzít na tábor, děti jsou vyloučené a hrozně jim chybí společnost, se kterou by mohly sdílet svůj běžný život,“ říká psycholožka Anežka Čížková, jedna ze zakladatelek projektu Terapie venku. „My v tomhle těžkém životním období jejich skupinu suplujeme a pomáháme jim se vrátit zpátky do života.“

„Po každém nevydařeném pokusu jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že už tohle nechci nikdy zažít. Ale nezastavila jsem se. Došlo to do stavu, kdy jsem nebyla použitelná ani v těle, ani v mysli. Málem jsem umřela, protože jsem neposlouchala svůj vnitřní hlas,“ říká Martina Hynková Vrbová. Snahou počít vlastní dítě strávila šest let. Když to vzdala a adoptovala dceru, otěhotněla dvakrát.

„Do tří let si děti nic nepamatují. A když jim nikdo vzpomínky neuchová, tak jim pak chybí celý začátek jejich života. Chybí pocit, že je někdo měl rád, chybí vědomí toho, co s nimi bylo. A když tohle nevíme, jdeme v životě podle slepé mapy,“ říká Martina Wojtylová Opava, zakladatelka projektu Život v kufříku.

„Sedmdesát procent našich klientů v dětství zažilo násilí a přenáší si ho s sebou do dalších vztahů. Neznamená to ale, že jsou tito lidé jenom původci násilí. Můžou být i obětí,“ říká předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center Martina Vojtíšková. „Každý si asi představí fyzické ataky. Ale patří sem i manipulace, nadávky, znevažování role rodiče. Je to velký balík různého typu incidentů.“

„Děti se učí od malička, že alkohol je norma, že bez alkoholu není oslava, není zábava. Od malička si s nimi ťukáme na zdraví, lijeme jim džusy do panákových sklenic,“ říká adiktoložka Helena Horálek. „Dětská šampíčka bych zakázala. Je to stejné jako žvýkačky ve tvaru cigaret, ty už zakázané jsou. Proč to neumíme udělat s alkoholem?“

„Často to, když nás dítě štve, vůbec nejde o to dítě. Jde o nás, o naše dětství a o nějaké situace, které se staly kdysi dávno,“ říká Gabriela Přikrylová, akreditovaná lektorka efektivního rodičovství, autorka a knih a instagramového profilu Vědomá výchova. Zaměřuje se mimo jiné i na sourozenecké vztahy.

„Předškolní děti by ideálně žádný čas před obrazovkami mít neměly. Ale není potřeba se trápit tím, že nejsem ideální rodič a nezvládnu všechno dělat na sto procent. Když budete unavená nervózní máma, klidně dítě na půl hodiny k obrazovce posaďte a odpočiňte si. Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka,“ říká Jan Kršňák, autor projektu Digiděti.

„Potřebujeme vědět, že facky do výchovy nepatří, že je to celospolečenská norma. Je třeba změnit přesvědčení, že tohle je správný výchovný způsob. Když jsem začínala pracovat, existovaly učebnice o tom, jak správně děti bít. V jakém věku na jakou část těla jakým předmětem,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová v posledním díle podcastové série Slušný vychování.

„Jako malá jsem si přála vyrůstat v dětském domově. Říkala jsem mamce, že bych chtěla, aby mojí maminkou byla matka mé kamarádky. Neřekla na to nic,“ vypráví Lenka. Od pěti let zažívala sexuální zneužívání svým otčímem, stejně jako její sestra a bratr. „Mamka je s tím mužem doteď.“

„Nikotinové sáčky mají děti nejradši. Je to věc, která stimuluje a dá se dobře schovat. I další látky jako HHC, kratom nebo energetické nápoje, se na základních školách běžně objevují a všechny jsou snadno cenově dostupné. Pokud si kladete otázku, jestli s nimi i vaše dítě přichází do styku, tak za mě rozhodně ano,“ říká Kristýna Šatochinová z Centra primární prevence organizace Magdaléna,

Byli jsme doma klasicky fackovaní, mamka se s námi hodně zlobila. Věděla jsem, že si to nezasloužím a že je to přehnané. Často jsem utíkala k babičce. Doma se hodně řešila škola, mamka se s námi hodně učila a chtěla z nás mít něco víc. Nakonec máme obě se sestrou jenom základku.

„Často je to škola, strach o rodiče, separační úzkost, strach ze tmy. Děti můžou silně plakat, mělce dýchají, buší jim srdce. Snažíme se jim zklidnit dech pomocí krabicového dýchání, dýchání do jedničky nebo jejich pozornost odvedeme jinam metodou 5-4-3-2-1,“ popisuje Marie Polášková, psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví.

„Určitě jsem zlobil. I když dneska vím, že zlobení není zlobení. Pamatuju si velký důraz na poslušnost a disciplínu. Ve škole jsme za prohřešky různě klečeli v rohu a doma zrovna tak,“ vzpomíná Radim. „Když mi bylo asi čtrnáct, byl jsem hokejovej kluk a nabral jsem sílu, tak jsem se otci vzepřel. Řekl jsem mu, že mu ublížím, pokud na mě sáhne.“

„Máme za to, že jak dítě roste, zvyšují se jeho náklady. Výživné je vždycky pohledávkou dítěte. Rodič, který o něj pečuje, je do jeho 18 let jen platebním místem. Výživné nekončí tím, co je dítě schopno na měsíc spotřebovat. Pokud je životní úroveň rodiče hodně vysoká, nechává se část výživného na spotřebu a zbytek může jít třeba na spoření,“ vysvětluje advokátka Michaela Dobrovičová.

„Když mě vedli na OSPOD, mluvili o mně, že jsem chyba v systému. Že jsem dokázala tak dlouho žít v silně devastujícím prostředí a nikdo si toho nevšiml. Ale já vím, že já nejsem ta chyba v systému, ale že ten systém má chyby. Hrozně bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Ale vím, že mě nikdo rád nemůže, protože nemám ráda sebe,“ říká Dita v podcastu Slušný vychování.

„Naše domácnost už nemá jednoho pečovatele a jednoho živitele. Dělíme se padesát na padesát. Kdo má daný den rodičovskou službu, ten ráno budí děti, veze je do školy, odpoledne obsluhuje kroužky, dělá svačiny a obstarává domácnost,“ popisuje David Vaníček z páru Dva tátové. „Dřív jsme trpěli tím, čím asi hodně běžných párů s malými dětmi. Měli jsme od sebe očekávání, která visela ve vzduchu a vytvářela nepříjemnou atmosféru.“

„Od raného dětství na mě řval. Nebyl to křik, řval jako lev, byl úplně rudej a sliny mu šly od pusy. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na dětství se svým tátou.

„Dokud jsem se chovala, jak maminka chtěla a očekávala, bylo to dobré a maminka se projevovala tak, že mě má ráda. Často se objevuje to, že odpíráme lásku dětem za trest. Sama na sobě to někdy vidím, že je pro mě těžké dítě neodmítnou, když se na něj zlobím,“ říká Zdeňka, autorka projektu Děti jsou taky lidi. Rozhovor vychází jako doprovod podcastové série Slušný vychování.

„Násilí je návykové. Rodiče ho používají v momentě, kdy jsou frustrovaní, bezmocní, nevědí, co mají dělat. A když dítě uhodí, uleví se jim, vyplaví se jim dopamin a cítí se v tu chvíli líp. A mají tendenci tohle chování opakovat častěji a intenzivněji,“ říká Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka Centra LOCIKA v prvním díle podcastové série Slušný vychování.

„Na odbornou pomoc čekáme v Česku půl až třičtvrtě roku. Zaměřme se tedy na to, co můžou udělat rodiče,“ říkají Matěj Kučera a Marie Polášková z Národního ústavu duševního zdraví.

Šedesát procent českých rodičů se hlásí k tomu, že ve výchově dětí používá tělesné tresty. Kdo chce s násilím na dětech přestat, často neví, jak. Většina lidí ale nadále souhlasí s tím, že výchovné facky jsou potřeba a nahradit je domluvou, vysvětlením, empatií nebo respektem není možné. Co všechno jsme schopni v rámci „slušnýho vychování“ svým dětem dělat?

„Pokud má dítě nějaké předpoklady, je nutné je rozvíjet optimálně – ne maximálně. Když budeme děti drtit jako olivy, neznamená to, že z nich dostaneme nejlepší olej. Touhle cestou se nejde dát bez poškození dítěte nebo rodiny,“ říká Lenka Eckertová, ředitelka nadace RSJ.