19. 5., Brno. Jdeme na návštěvu, prodírám se davem sedícím na ulici před kinotékami a bary. Největší konzervy mají roušku lišácky pod nosem, ale to jsou výjimky, zbytek nic. Epidemiologické prognózy už nečtu vůbec, jen po očku sleduju počet zemřelých, furt pod 300. Videa o tom, jak se virus pohybuje po samoobsluze, mě už netankují.

6. 5. 2020, Brno. Osobní rekord. Už několik dní jsem nečetla covidové zpravodajství, k čemuž mi dopomohlo to, že jsem musela na chatu na lesní brigádu. Tedy jako žena v patriarchální rodině starat se o polní kuchyň, zatímco táta a bratr tahali dřevo a zalévali stromy. Přiřazení k plotně na základě tušeného pohlaví mi přišlo výjimečně vhod. Poslouchala jsem rádio. Psycholog tam říkal, že lidé jednají pudově a bojí se méně teď, kdy je riziko nákazy objektivně větší. Je to tak.

29. 4. 2020, Brno. Od pondělka už funguje naše dětská skupinka provozovaná městem a já odhazuju dcerku jako horký brambor. Konečně stihnu zhruba to, co jsem si předsevzala, možná jen o trochu míň kvůli přepínání na skeče Saturday Night Live, na deky s motivem pizzy na čínském e-shopu a vysokou školou epidemiologie v chatovacích místnostech – s kamarády předjímáme, co se stane, aniž bychom to samozřejmě mohli vědět.

22. 4. 2020, Brno. Od víkendu jsme z chaty doma. Postavili jsme za pomoci příbuzných a sousedů trampolínu, takže za barákem je malý Neverland, akorát bez pedofilie. Už částečně promořujeme, jak se teď s oblibou říká, takže zveme kamarádky a jejich děti ke konzumaci pizzy u skákadla. Všichni sousedé jsou doma, takže dění komentují – jak hodnotím letošní tulipány, čajové růže a tak dále. Prostě problémy prvního světa.

14. 4. 2020, Kundratice. Jsme s kamarády a dětmi na další chatě, tentokrát mého bratra. Bratr mi zapomněl říct, že v chatě mají dveře jen na záchod a do koupelny, ale ne mezi ostatními místnostmi. Na chatě se vždycky uklidním díky slabšímu internetovému signálu a taky proto, že musíme topit a je složitější prožít den. Absence dveří znamená, že se děti budou navzájem rušit. To nejmenší bude budit ráno ty starší a ty starší musíme odpoledne ztišovat při spánku mimina.

9. 4. 2020, Brno. Lockdownový pocit, že se nic neděje a že se čeká na to, až se něco dít bude, mi připomíná brigádu na rakouském zámku během puberty. Barokní zámek, kde jsem dělala o prázdninách průvodkyni, byl v konečníku světa a jediné místo, kde se dal koupit třeba jen ledňáček, byla zámecká kavárna. Čuměla jsem na kačeny v zámeckém rybníku a doufala, že v září něco konečně zažiju.

31. 3. 2020, Brno. Začíná na mě trochu doléhat intenzivní pobyt s dcerou doma kombinovaný s prací. Zatímco zařizuju cosi, na nově povlečenou postel upadne kus hov*nka, dcera si rozetře rtěnku po obličeji, nalije mléko na zem. A tak dál. Nejsem tedy úplně v souladu s knězem Orko Váchou, který se pro Deník N nechal slyšet: „Neuvěřitelné. Je mi, jako bych zavrávoral nad propastí. Absolutní vakuum. Karanténa – nejlepší věc na světě.“

23. 3. 2020, Brno. O víkendu jsem přijela domů z chaty a mé první kroky vedly do obchodu, velkého svítivého obchodu s jídlem v Brně-sever, kterému se říká „Bronx“. Normálně je v obchodě nával, živo a hlučno, teď to tam vypadá jako v Giléadu ze seriálu Příběh služebnice. Všichni si jen špitají a všichni mají roušky – většinou ušité, jen jeden pán měl jakýsi potrhaný papírový kapesník.

19. 3. 2020 Kurdějov. Čtvrtý den na venkově. Myslely jsme, že máme jídlo alespoň na dva týdny, ale holčičky vyžraly dobroty jako šunku a čokoládky už dnes. Úterní večer byl ve znamení binge-watchingu grafů a informací o koronáči. Při představě, že bude vývoj podobný, ne-li horší než v Itálii, se mi udělalo úzko a navzdory doporučením během epidemie abstinovat jsme trochu zúžily zásoby slivovice jako dezinfekčního prostředku.

17. 3. 2020 Kurdějov. V pondělí začalo vládou vyhlášené omezení pohybu občanů. Nařízení jsou šitá rychlou jehlou a mají spoustu výjimek, tak jsem si nebyla jistá, zda vůbec projedem na chatu. Dostanem třímilionovou pokutu? Bude platit pro každého v autě včetně mimina? Nakonec jsem si řekla, že nemám co ztratit, jen své okovy, případně zalžu, že jedem k příbuzným. Zoufalá doba – zoufalé činy.