Asi každý rodič někdy ujede a udělá chybu. Kdo tvrdí, že ne, musí mít svatozář, nejde být neomylný. Některé omyly se ale stanou úplně zbytečně. A vy si je pak sto let vyčítáte. Znáte ten kousavý pocit? Že jste to nezvládli, měli jste se zachovat jinak a už to nejde vzít zpátky? Tak to pojďte zastavit.

„Jak se říká? Neslyšela jsem kouzelný slovíčko!“ „Tak pozdrav přece. Šup!“ „Ty po mně něco chceš? Neslyšim…?“ To jsou nervy, když dítě nezdraví, neprosí a neděkuje, co? Jak tedy na to?

Chceme dítě odvážné, šikovné, bystré. Hlavně ať nemá nízké sebevědomí. Ať v životě uspěje. A víte, čím ho o sebevědomí denně okrádáme? Aniž bychom tušili? Jsou to úplně nevinné situace. Možná jste jich sami stovky zažili. Pojďte si jich dneska všimnout. Zvlášť jestli doma máte neprůbojné dítě. Ať mu už nedáváte do života tohle břemeno.

„Když jsem měla bříško a modlila se, abys byla v pořádku, myslela jsem, že budem lítat spolu, až se narodíš. Takovou radost jsem si malovala, až budu mít tu vytouženou holčičku. A teď jsi tady a já lítám akorát s hadrem a hubuju, když rozleješ pití.“ To je příběh Báry a malé Páji. Pomůže vám se na moment zastavit v dennodenním kolotoči a znovu se nadechnout.

Změnila jsem dvě věci a hádek mezi kluky je najednou minimum. Jak to udělat, aby se děti „nesežraly“ a rodič se přestal trápit?  Vzpomínáte, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“ Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky…

„Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří. A zjišťuju, že s tím obdobím je to celé ještě trochu jinak…

Zase ty zuby… „Musíš si čistit zoubky, jinak ti je vezme zoubková víla!“ „Když si je nebudeš čistit, budeš je mít černý!“ Zkoušíte to na něj horem dolem, a dítě pořád nic? Protestuje, neotevře pusu – a vy už jste z toho zoufalí? Existuje jednoduchý způsob, jak na to. A nepůjde jen o zuby. To, jak s dětmi řešíme čištění zubů, totiž ukazuje, jak s nimi řešíme i spoustu dalších každodenních věcí, které nás zlobí: třeba uklízení, mytí vlasů, oblékání nebo chození spát. A všechny tyhle situace se...

Dlouho jsem myslela, že mi máma kecá do výchovy. Že úplně čeká na to, až Klárka spustí svůj ječák nebo hodí sušenkou po zemi (ano, tou sušenkou, kterou jsem jí já nechtěla dovolit), aby se mohla vědoucně podívat a prohlásit něco o rozmazleném dítěti. Teprve před pár dny jsem přišla na to, co tím doopravdy sleduje… 

Hrajeme si na koberci. Skládáme kostičky k sobě, ve vzduchu je pohoda. Moje batole ke mně přifrčí, dělá u toho „brrr“, já otevřu náruč. Pocem, broučku můj krásnej. Nechá se zvednout, přitiskne se ke mně… a najednou prudká bolest. On mě kousnul!  Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?

Někdy to vypadá, že se dítě vzteká zničehonic a naschvál prudí. Proč to dělá? A nejde mu nějak normálně říct, aby to nedělalo? Zkuste tuhle první pomoc.

Taky vám přijde, že na ty děti snad mluvíte čínsky? Nebo že jsou z Marsu? Můžete jim to opakovat stokrát, stejně neposlechnou… „Jely jsme s Bárou (3) autobusem od babičky. Jednou za sto let v autobusu a stihla cestou pokopat pána, rozlít pitíčko a při vystupování zprudit celej autobus tím svým ječákem,“ začíná tenhle článek. Jenže se nám za moment „zvrhne“ do rodičovské čínštiny, sledujte…

Dítě, kterému se v naštvání říká spratek, sígr, hajzlík. Jestli takové máte doma nebo ve třídě a někdy už nevíte kudy kam, příběh Ondry, nadaného kluka s ADHD, vás navede. Jeho paní učitelce pomohly 4 věci, aby to s Ondrou zvládla. Tady je najdete.

Nedávno jsem dostala virózu. Takovou tu, kdy vás bolí celý člověk a ani se nehnete. A Jája byla doma se mnou. 3leté dítě, které má plno energie a potřebuje vás. A občas taky neposlouchá. To zase bude. Jak ji zabavit? No a pak jsem koukala jak blázen, co tříleté dítě dokáže. Málem bych si toho nevšimla…

Nehledej, jak na dítě, ale jak s ním,” radí Nevýchova. Dlouho jsem nechápala, co to má znamenat. Až nedávno mi to docvaklo, a u nás doma se všechno změnilo… Co se stane, když začneme dětem říkat pravdu a pozorněji se dívat? A jak i s těmi nejmenšími komunikovat bez titulků?

S prvním miminkem v břiše jsem byla koktejl pocitů. Obrovská radost, že budu konečně máma, pocit důležitosti, že se ve mně vyvíjí nový tvor, velká nejistota, jaké to bude, a obavy, jestli to zvládnu. A jako černá můra nad tím vším moje úzkost: Jestli já na to vůbec mám, být dobrá máma? Nebyla se mnou pořád, ale dávala o sobě vědět s nepříjemnou pravidelností. A pokaždé, když se ozvala, rozkrájela na pár hodin moje těšení na nudličky...

Tenhle článek je tak trochu jiný. Nenajdete tu pět bodů, jak zabránit dětským hádkám. Ty jejich šarvátky jsou totiž jenom špička ledovce. Sourozenecké vztahy jsou tak spletité, že by na jejich zmapování nestačilo bodů ani deset. Místo toho na vás čeká zážitek. Jedna obyčejná situace ze tří různých pohledů. Najdete v ní klíč k pochopení, proč jsou naše děti pořád v sobě.

Maličká místnost metr krát metr. Bez denního světla. Bez čerstvého vzduchu. Bez dekorací na zdech. Místnost, ve které jste úplně, ale úplně sami. Zní to jak začátek další temné severské krimi? Ale kdepak. Důvtipní již tuší. Rodiče malých dětí s neochvějnou jistotou vědí…

Jste rodič vzorňák? A jste pro svoje děti důvěryhodnou autoritou? Hned zjistíte. A uvidíte, jak jednoduše posílit svoji rodičovskou pozici, aby vám děti mohly věřit a braly vaše slovo vážně. Nejdřív ale vteřinku počítejte: Kolik z těchhle 9 tajných neřestí rodičů máte taky?

Kdybys byla znovu malá, holčičko moje, pár věcí bych udělala jinak. Víš proč? Jak tu teď ležím po operaci a myslím na tebe, jestli to doma s tátou zvládáš, napadlo mě, že možná nejsi příšerná puberťačka, která mi přerostla přes hlavu. Jen moje dokonalá kopie…

Tolik ideálů a upřímných rodičovských odhodlání neudělat stejné chyby, které vidíme všude kolem, než se nám narodí naše vlastní. A pak je najednou tady a je to fičák. Jedna nepředvídatelná situace za druhou, pocity, které fakt naplánovat nešlo... a už se vezem. Jenomže jednoho dne se přistihneme.

„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ zazní na celou tramvaj. Postarší paní při těle se otočí. Asi tříletá holčička s nevinným výrazem se dívá směrem k ní. A maminka, co drží holčičku za ruku, chudák celá rudne. Co vlastně dítěti říct v takhle trapnou chvilku? A je ten trapas spíš k pousmání, nebo se z něj můžeme něco důležitého naučit?

Téma "Dárky nenosí Ježíšek" jsem řešila už minulý rok, když bylo nejstaršímu pět let. A ta otázka mě pálila i letos: říct, či neříct? Cítila jsem, že letos už to chci jinak. Že i oni už jsou připravení. Rozhodla jsem se to na kluky vybalit.

Vaše dítě má rýmu a vy mu chcete ulevit. Pořídíte tu nejlepší odsávačku hlenů, kterou vám doporučili, nejlíp tu na vysavač, a jdete na to. Ale dítě pláče, nechce, brání se. A vám je z toho pomalu taky do breku. Co teď? Máme pro vás tip, jak to spolu zvládnout. Abyste na něm nemuseli ležet a trápit se s odsávačkou do 3 let.

„Hodné holčičky se nevztekají.“ „Kluci nepláčou.“ „Přece už jsi velká, tak nevyváděj.“ „Snad to není tak hrozný, prosím tě.” „Ale jdi ty, to nic neni.“ Známe to snad všichni. Děti se dělí na „hodné” a „zlobivé”. Všimli jste si? Hodné děti se nevztekají, nepřehánějí, nepláčou kvůli maličkostem, nekřičí…

Být mámou je přece to nejvíc, co může ženskou potkat. Jenomže někdy je ta realita jiná, než jsem si malovala... Bolí mě břicho a v puse mám úplně sucho. Chci otevřít oči, ale nejde to. Světlo mě v nich řeže jako písek. Příšerně tu páchne dezinfekce. Ležím na JIPce. Po císaři.