Jméno Dani Horákové se v českých masmédiích začalo ve větší míře objevovat poté, co nakladatelství TORST roku 2020 vydalo její knihu O Pavlovi, v níž se (mimo jiné) vyrovnává se svým vztahem k filmovému režisérovi a spisovateli Pavlu Juráčkovi, autorovi výjimečných Deníků.

V roce 1983 se stal mluvčím Charty 77 takřka šedesátiletý topič a invalidní důchodce, profesor filozofie Radim Palouš. Státní bezpečnost (StB) ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, zatýkala a věznila.

Nynější obchodník s tiskařskou technikou Jaroslav Javorský (narozen v roce 1947) se nedlouho po začátku sovětské okupace Československa stal pod nátlakem a na základě vydírání spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky (VKR), která ho vyslala do Západního Německa.

Glienicker Brücke neboli Glienický most vede přes řeku Havolu, spojuje berlínskou čtvrť Wannsee s Postupimí. Za studené války byl součástí Berlínské zdi, hraničním mostem, předělem mezi Západním a Východním Německem. Říká se mu Most špionů, protože se na něm třikrát odehrála výměna „agentů“: v únoru 1962, v červnu 1985 – a 11. února 1986.

Generál Josef Hercz, chirurg a primář z pražské nemocnice Bulovka, byl jedním z posledních pamětníků námořní katastrofy z roku 1940. 500 lidí ztroskotalo s říčním parníkem Pentscho uprostřed Středozemního moře. Pět lidí se stalo jejich zachránci, jedním z nich byl i Josef Hercz.

František Wiendl je žijící legenda: patřil k protinacistickému i protikomunistickému odboji, v roce 1949 převedl přes hranice z totalitního Československa na svobodný Západ čtrnáct lidí a přispěl k útěku dalších čtrnácti. Dělal to zdarma, z dobré vůle, některým uprchlíkům možná zachránil život, některým zcela jistě pomohl od dlouholetého věznění z politických důvodů.

Pár dní po masakru, který v Izraeli provedli teroristé z Hamásu, přiletěla do Prahy z raketami ostřelovaného Aškelonu dvaadevadesátiletá Eva Erbenová, která přežila Terezín, Osvětim a pochod smrti. V Izraeli jsme s ní pro Paměť národa a Český rozhlas před časem natáčeli obsáhlý rozhovor, stejně jako s mnoha jinými lidmi, pocházejícími z někdejšího Československa.

Jana Litomiského v roce 1981 odsoudili na tři roky za podvracení republiky. Putoval na Bory, kde při výměně prádla klábosil např. s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, potkával se s Dominikem Dukou. Jednomu z nich zachránil život.

O Janu Litomiském jeho přátelé mluví jako o výjimečném člověku: vzdělaném, veselém a laskavém, pohostinném, hluboce věřícím evangelíkovi s buldočí povahou. Nezlomili ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ani bachaři na Borech, kde si na začátku 80. let odseděl tři roky, další dva měl tzv. ochranný dohled, během kterého nesměl bez úředního povolení opustit svou vesnici.

V noci z 3. na 4. října 1953 odešli členové protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů z Československa do Východního Německa. Ctirad neboli Radek Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda mířili na Západ – jak se brzy ukázalo, čekala je téměř měsíční strastiplná cesta a boj s mnohatisícovou přesilou.

Brzy uplyne 70 let od chvíle, kdy členové odbojové skupiny bratří Mašínů uprchli z Československa. V noci z 3. na 4. října 1953 přešli Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata přes hranice do Východního Německa. První tři jmenovaní se probojovali na Západ, ačkoli proti nim stála obrovská přesila komunistických bezpečnostních složek (později vstoupili do americké armády), Švéda a Janata byli dopadeni.

Každý rok se zapojí do projektu Příběhy našich sousedů přes tři tisíce žáků a studentů. Z desítek rozhlasových reportáží vybíráme jednou za čtvrt roku zvlášť podařené. Zazní příběhy z koncentračních táborů, pracovních lágrů z 50. let, vzpomínky na školu za normalizace, o pracovních umístěnkách a kádrování za komunismu. Pamětníci dětem často vypráví o svém dětství.

Eliška Fořtíková si z útlého dětství pamatuje málo. Jako skoro každému jí z období do čtyř let zůstaly matné obrazy, drobné výjevy: jde po schodech, drží otce za ruku, dívá se na vlaky berlínského metra. Dodnes opečovává plyšovou opičku, kterou jí otec přinesl do porodnice. První čtyři roky, které do značné míry předurčily její život, zná z vyprávění. V jejím příběhu jsou mezery, prázdná místa.

„Podpisem Charty 77 jsem sdělila, na jaké straně stojím. Byla jsem spokojená a šťastná,“ vypráví neobyčejně statečná někdejší disidentka, třiadevadesátiletá Otta Bednářová.

18letý Karel Kovařovic se během sovětské invaze v srpnu 1968 přímo před budovou rozhlasu pokusil zachránit raněného a sám byl dvakrát postřelen. 22letý Miroslav Jeník se svým bratrem vytáhli z požáru způsobeným havarovanou sovětskou cisternou zraněnou ženu, sami přitom utrpěli popáleniny.

To je téma dnešních Příběhů 20. století, které připravil Adam Drda - uslyšíte v nich například vzpomínky někdejšího prokurátora a později advokáta Vladimíra Fialy nebo nového předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy.

Nedávný případ JUDr. Roberta Fremra, kterého prezident republiky navrhl na post ústavního soudce, znovu otevřel téma komunistické minulosti v justici. Pro připomenutí: už v době Fremrovy nominace se vědělo, že byl krátce členem KSČ a že v roce 1988 jako předseda senátu soudil tzv. kauzu Olšanské hřbitovy – politický proces, který vykonstruovala Státní bezpečnost a který měl také pochopitelně své oběti.

Mnozí si mysleli, že jde o bouřku nebo vojenské cvičení. Do Československa vtrhla vojska pěti zemí Varšavské smlouvy s půl milionem vojáků a šesti tisíci tanky. Mikuláš Kroupa v dnešních Příbězích 20. století prochází naší historickou zkušeností s Ruskem.

Jaká je česká zkušenost s Ruskem resp. Sovětským svazem ve 20. století? Otřesná. Gulagy, rozčarování, zklamání, otroctví, vojenské násilí, lži a vydírání.

V dnešních Příbězích 20. století se Adam Drda věnuje především případu Ilji Sušánkové, kterou sovětští vojáci zastřelili 25. srpna 1968 v Bučovicích u Brna - na událost vzpomíná její dcera Naděžda, která byla vraždě přítomna jako dvanáctiletá.

Za pár dní uplyne 55 let od počátku sovětské okupace Československa. Jak ví každé školní dítě, v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadla do ČSSR vojska států varšavského paktu – sovětská armáda zůstala až do roku 1991. Ačkoli se u nás nebojovalo (ve smyslu: armáda zůstala nečinná), jen od srpna do prosince 1968 zemřelo v důsledku invaze asi 135 československých občanů.

Jejich silná svědectví zazní v Příbězích 20. století. Připravil Mikuláš Kroupa.

Štěpánovi Antonijovi a Vasilině Mesárové bylo 17 let, když se rozhodli prchnout přes hranice do Sovětského svazu. Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes 5,5 tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi.

„Tam bylo stěží možné něco pociťovat. Jen si představte – pracovat ve dne v noci mezi mrtvými, uprostřed mrtvol. V takovém prostředí zmizí všechny vaše pocity. Všechno ve vás uvnitř zemře, všechno…,“ říká Abraham Bomba z Izraele ve filmu Claude Lanzmanna Šoa (1985). Abraham Bomba byl holič, ve vyhlazovacím táboře Treblinka ho Němci přinutili stříhat vlasy ženám, které šly do plynových komor.

Jedním z účastníků vzpoury byl i český Žid Richard Glazar. Právě jeho vzpomínkám se při příležitosti významného výročí věnuje v dnešních Příbězích 20. století Adam Drda.