Festival d´Avignon je podle slov jeho ředitele Oliviera Py živoucí utopií, zkrátka jednou z největších, nejstarších a nejprestižnějších mezinárodních divadelních přehlídek na světě. Po sedmnácti letech se na avignonskou scénu vrátili i Češi.

Svěcení jara, Café Müller, Modrovous, Karafiáty, Danzón, Palermo Palermo, Kontakthof – to jsou jen některé tituly z více než čtyř desítek choreografií, které vytvořila pro repertoár Tanztheatru Wuppertal Pina Bausch, jedna z největších postav v dějinách tance.

Kudy vede cesta k pochopení a ovládnutí světla ve scénickém prostoru? Jaké jsou požadavky a trendy v tomto oboru a jaký prostor pro tvůrčí kreativitu nabízí? Odpovědi na tyto otázky hledali světelní designéři Pavla Beranová, František Fabián, Jiří Šmirk i francouzský audiovizuální umělec Romain Tardy.

Scénografie je místem spolupráce, kde scénografové mísí, spojují a mažou hranice mezi celou škálou uměleckých disciplín. Pražské Quadriennale se odpoutalo od tradičního vnímání scénografie a důsledně ukazuje, že scénografii lze i prožít a zažít.

V praxi se často používá pojem „činohra" jako synonymum pro tradiční divadlo. Jako každý pojem se ale i činohra vyvíjí. Kterým směrem a kde se inspiruje? V první části pořadu spolu debatují dramaturg brněnského HaDivadla Matěj Nytra a umělecký šéf Činoherního studia Ústí nad Labem David Šiktanc. 

Čtvrtým rokem se mezinárodní festival Divadelní Flora soustředí na uvádění německojazyčných činoherních inscenací. Po profilové sekci Regie: Dušan D. Pařízek, Wien nebo programových liniích Das fließende Europa a Gegen die Wand letos v největším rozsahu, a to v rámci festivalového leitmotivu Schreie und Flüstern, tedy Šepoty a výkřiky.

Jakou roli v soužití odlišných kultur může hrát divadlo? A má mít herec i sociální roli? Na tyto otázky hledala odpovědi Magdaléna Rejžková, která v Marseille žije.

Divadelní publicista Lukáš Křížek se zaměřil na průběh a hodnocení pátého ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu, který se konal od 10. do 12. 5. 2019 v pražském Studiu ALTA. Hlavní myšlenkou festivalu Sněz tu žábu je budování mostu mezi českým a francouzským (nejen) divadelním prostředím. 

Stále častěji se v umělecké tvorbě objevuje téma ekologie. I v té divadelní. Může ale být samotná divadelní produkce ekologická a šetrná k životnímu prostředí? Kde se mohou české scény inspirovat a je pro divadlo ekonomické chovat se ekologicky? A neměla by být před pravidly ekologického chování vždy upřednostněna svoboda umělecké tvorby? Na to hledají odpovědi dnešní Reflexe.

Jedním ze zásadních divadelních festivalů, které se pravidelně pořádají v České republice, je bezesporu Setkání/Encounter pořádaný brněnskou divadelní fakultou Janáčkovy akademie múzických umění. Letos mezi 2. a 6. dubnem proběhl již dvacátý devátý ročník. Stejně jako každý rok jej organizovali studenti školy, primárně oboru divadelního manažerství. Jako motto festivalu letos zvolili: „Setkání léčí.“

Manipulace, uplatňování moci, jedinec versus společnost, vykořeněnost, maloměšťáctví či ekologická krize. To jsou témata, která zajímají nastupující generaci divadelních režisérů. Většině z nich ještě nebylo třicet, ale na českých scénách už nejsou žádnými nováčky. Ukázky z tvorby některých z nich nabídl festival Nová Komedie, jehož první ročník uspořádala Městská divadla pražská v prostorách divadla Komedie.  

Labutí jezero patří k nejslavnějším klasickým baletním titulům, spolu s Čajkovského hudbou tvoří milník na cestě k dokonalému uměleckému tvaru. Balet Národního divadla je prvním velkým souborem mimo německé prostředí, který získal povolení inscenovat titul v choreografii Johna Cranka, navíc v originální kostýmní a scénické výpravě. Jana Návratová ještě před premiérou natočila rozhovor i s první sólistkou baletu Národního divadla Praha Nikolou Márovou. 

Od 14. do 18. března 2019 se v Praze uskutečnil již pátý ročník divadelního, tanečního a pohybového festivalu Bazaar. V tuzemské festivalové nabídce vyčnívá především důrazem na hraniční žánry scénických umění, netradičním geografickým záběrem, ale také propagací work-in-progress jako formy divadelního setkávání.

Činoherní klub v Praze založili v roce 1965 režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý. Záhy se k nim přidali další tvůrci a společně se jim povedlo něco mimořádného – vybudovat divadlo herců, které nebylo svázáno programem a koncepcí a ve kterém se, jak říkal Pavel Landovský, hrálo téma. Prostřednictvím hledání možností herců hledalo i možnosti člověka. Během jediné sezony 1964/1965 se stalo jedním z nejpopulárnějších pražských divadel.

„Všichni patříme do ďáblova fanklubu!“ říká Jan Klata, režisér Fausta v Divadle pod Palmovkou. Jeho nejnovější inscenace měla premiéru v sobotu 2. března. O vyložení příběhu o doktoru Faustovi se už pokusilo mnoho badatelů i umělců napříč obory. Jan Klata představil vlastní adaptaci obou dílů Goethova kanonického textu. 

Divadla potřebují své „produkty“ komunikovat jako každý jiný výrobce. Oblast umění – a fungování divadel zvlášť – ovšem přináší některá omezení nebo vyšší estetické nároky. V posledních letech se u větších divadelních domů rozšířila tendence vytvářet samostatné kampaně pro celé, často tematicky zaměřené, sezony. Spolu s tím, jak se naše doba stále více orientuje na vizuální komunikaci, narůstá také spolupráce divadel s profesionálními fotografy.

Na nejednoznačnost tohoto žánru se zaměří Lukáš Křížek, mladý divadelní publicista a student divadelní vědy na Karlově univerzitě. Se svými kolegy z katedry reflektuje inscenace letošního ročníku Festivalu 13 +, který pořádá pražské Divadlo v Dlouhé. 

Na začátku je titul, text a inscenační tým. Na konci pak výsledný dramatický tvar představený divákům. Co se děje mezi tím? Jak vypadá zcela určující proces zkoušení a hledání jevištních prostředků a možností jak tvarovat tematizované jevištní dění a jak ho interpretovat?

Klicperovo divadlo v Hradci Králové si v novém tisíciletí vybudovalo pověst divadla, které je proslulé originálním dramaturgickým výběrem svých děl a způsobem jejich zpracování. Výjimkou nejsou ani dvě adaptace klasické ruské prózy: Anna Karenina a Bratři Karamazovi.

V Marseille už potřetí pořádají Mezinárodní bienále cirkusových umění - Biennale internationale des arts du cirque. Cílem pořadatelů bienále je představit co nejvíce francouzských souborů i jednotlivců, ale na bienále vystupují i zahraniční soubory. Ty pak mají šanci uvést svá nová díla před zraky promotérů a manažerů z celého světa. Odsud pak vede jejich cesta na další festivaly a světové scény.

Strážci občanského dobra 2 je divadelní hra Petry Hůlové, ve kterém navazuje na svůj stejnojmenný román z roku 2010. V něm líčí proměny české společnosti po roce 1989 "očima poražených". V pořadu uslyšíte sestřih z moderované diskuze s diváky po představení v MeetFactory, kde je hra uváděna v režii Adama Svozila. Kromě něj se diskuze účastnila i autorka hry Petra Hůlová a dramaturg Matěj Samec. Inscenaci v pořadu zhodnotila divadelní publicistka Lenka Dombrovská.

Balet je exkluzivní umění výkoností blízké vrcholovému sportu, mírou rizika a zátěže záchranným složkám a svým obsahem a účinkem se podobá lyrice. Tentokrát se ale na český balet podíváme z věcné stránky – skrze čísla, statistky a praktické zkušenosti.

Co se stane, když se rodina včetně prarodičů, strýců, tet, sestřenic, bratranců a dalších příbuzných setká v prostoru divadla? A když se právě oni stanou základem divadelního představení? Takovou otázku si položily studentky pražské DAMU a zahájily výzkum, v rámci kterého cestovaly za rodinami členek inscenačního týmu po Česku, Slovensku i Polsku a zkoumaly společné rysy a tradice rodinných oslav.

Víc než 50. let slouží sklep v Domě u tří korun na Malostranském náměstí v Praze divadlu. Radim Vašinka ho v roce 1967 získal pro tyto účely a za tu dobu jeho komorními prostory prošli významní divadelníci, jako například Zdeněk Potužil, Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Petr Kolečko a mnoho dalších. Prostor měl mnoho jmen, ale dnes tomuto divadlo nikdo neřekne jinak než A Studio Rubín.

V čase globálních světových konfliktů hraje divadlo důležitou roli. Je totiž prostorem, který je možné vytvořit, kdekoliv se lidé setkají a něco sdílejí. Bylo a je tomu tak i v zemích, které jsou sužovány válečnými a ozbrojenými konflikty. Na to, jak divadlo může v těchto zónách pomáhat a jak pozitivně může působit, se zaměřila mezinárodní konference, kterou v květnu roku 2018 uspořádal slovenský Divadelní ústav v rámci Festivalu Nové drámy.