Už od rána je mi nehorázně špatně. Mám teplotu, dráždivý nezastavitelný kašel, zimnici a strašně mě bolí celý člověk. Má to svůj důvod. Včera jsme se v přívalu sněhu stěhovali do nového domku. Nosili jsme nábytek a narvané banánovky sem a tam a tam a sem, zpocení a zadýchaní jsme střídali teplo domova s venkovním kořalečnem. Zkrátka – několikahodinová těžká manuální práce zcela nezvyklá pro kancelářské krysy si vybrala svou daň. Tupě zírám na druhou čárku, která se rýsuje na antigenním...

„Víte, kdo je vaším čtenářem nebo posluchačem?“ zeptal se mne před pár měsíci jeden nakladatel. „Nevím,“ odvětila jsem, „nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela.“ „Chyba!“ zvolal a jal se mi vysvětlovat, že přece musím vědět, pro koho píšu. Kdo je mým čtenářem? Otázka, díky které jsem se teď na pár týdnů zasekla. Místo přemýšlení o tom, jak pokračovat v novém příběhu, se zabývám tím, kdo asi čte to, co píšu, kdo poslouchá, co tu vyprávím... Hudba: Remnant Of A Star by Punch Deck |...

Myslím, že život na vozíku je něco, co by si měl čas od času vyzkoušet každý, nejen architekt nebo projektant. Ale ani to nebude stačit. Pokud jste zdraví, není jízda na vozíku (ani chůze o berlích) velký problém. Ten nastává ve chvíli, kdy své nohy nemůžete použít tak, jak jste zvyklí, kdy vám nepomohou zajistit rovnováhu, kdy jedna z nich, ta zraněná, trčí před vámi připravena narazit do všeho, co vám stojí v cestě. A že takové cvrnknutí bolí, o tom snad nemusím nikomu...

„...Vlastně tam píšu o nás, o Maďarsku, o Srí Lance, něco málo o buddhismu…“ „Cože?! Ty ses zbláznila!“ „Proč? Je to dobrá terapie. Hodně věcí mi to ujasnilo.“ „Ale je to obrovský zásah do soukromí! A nejen do tvého, Mio, uvědomuješ si to?“ „Není. Situace a zkušenosti ti možná budou trochu povědomé, ale jednotlivé postavy, to nejsou nakonec reální lidé. Představují spíš typy, se kterými se setkáváme. Navíc se zcela vymkly kontrole a dělají si, co chtějí. Neberou ohled na to, o čem chci...

Roku 1517 doplul španělský mořeplavec Francisco Hernández de Cordóba k břehům jednoho poloostrova. Španělsky se dotázal domorodců, jak se dané místo jmenuje a obdržel pochopitelnou odpověď: "Uicataan" – Nerozumím. Francisco si toto slovo pečlivě zapsal do deníku, a my tak dodnes nazýváme největší mexický poloostrov. Hudba: Islabonita - An Jone Zvuková knihovna...

To mu takhle před večeří otevřu vstupní dveře, on vystrčí šňupák, zhodnotí stav a nespokojeně zabručí něco ve smyslu, že na takový liják vážně nemá náladu. Otřepe se, laškovně kývne hlavou dovnitř a upře na mě pohled, kterým sděluje: „Pojď za mnou, mám skvělý nápad!“ S nadějí v očích mě radostnými westíkovskými tanečky popohání k zadnímu vchodu. Jenže... „To jako myslíš vážně?“ znechuceně po mě loupne okem ve chvíli, kdy otevřu a venku, světe div se, prší. „Tak počkat,“ na chvíli se...

Přišel 29. květen 1945 – den zvratu. Rosalie od rána balila kufry, pak je zase vybalovala, přeskládávala a znovu balila. Pečlivě rozmýšlela, co vzít a co ponechat doma. Nevěřila, že odchází na vždycky. „Dvacet kilo na osobu? Když ani nevíme, kam jdeme a na jak dlouho? Plíny vem všechny, ty se budou hodit vždycky,“ otočila se k Elfridě, „z oblečení ber jen letní věci, do podzimu se to snad vysvětlí a budeme zpět. Ty láhve s mlíkem tu nech pro Dagmar. Ty ještě kojíš, to je výhoda. Ušetříme dvě...

Dívám se do teskných, ale živých a zářících sympatických očí a znovu mě napadá – odkud sakra znáš moje jméno? My dva jsme se přece ještě nikdy nesetkali. Jako by mi viděl do hlavy, zabručí: „Co bych to byl za jasnovidce, Mio, kdybych nevěděl, kdo ke mně přichází?“ „Nepovídejte…“ „Nepředstavila jste se mi. Neměl jsem se jak dozvědět vaše jméno, a přesto ho znám. Znám jména všech lidí, kteří se mě rozhodnou navštívit. A to mnoho z nich ještě ani netuší…“ „A jak to víte?“ „Prostě to vím....

Pokračujeme v dlouhém nadšeném hovoru, jaký mezi sebou majitelé westíků obvykle vedou. Jsou to sígři neposední, ale zlatíčka, ničeho si neváží, klidně si zdrhnou, ale nedivme se jim, jsou tak strašně zvědaví, ale všiváci to teda jsou, to jo... Pak paní pronesla větu, které nikdo, kdo Jima dobře znal, neuvěří: "Ale ten váš pejsek je strašně hodný, takhle hodného westíka jsem ještě nepoznala…" Začínám pochybovat, že se jedná o našeho psa. „Hodného?“ ptám se nejistě. Hudba: Summer Shower by...

„Babi, prosím, pojď mi číst,“ opakuji svou žádost doplněnou o kouzelné slovíčko: „nebo si aspoň povídat.“ „Nemůžu, človíčku. Musím tu ještě něco dopsat. Ukaž, kterou jsi dnes přinesla? Josefa Čapka se ti zachtělo? Tak víš co? Já ti od něj pustím něco na desce.“ Po chvíli se ze stařičkého gramofonu line zpěvavá brněnština Karla Högera a já v duchu peču dort s pejskem a kočičkou. Tak proběhlo mé první setkání s Josefem Čapkem. S člověkem, který mě prostřednictvím babičky poučil o tom, že ani...

Zdravím vás, milí přátelé. Tentokrát přicházím s textem, který měl být původně součástí knihy Úlet, jenže se zcela vymkl kontrole a koncepci knihy. A protože se mi ta původní myšlenka líbila, dokončila jsem ho jako samostatnou povídku. Inspirací k napsání mi byla slova Stephena Hawkinga, která pronesl v listopadu 2017 na konferenci v Portugalsku: „Vytvoření funkční umělé inteligence může být největší událostí v dějinách naší civilizace. Nebo nejhorší. Jednoduše nevíme.“ V písemné podobě...

"A to by mě teda zajímalo, jak to tam chodí?" "Tam to nechodí, ono to tam spíš sedí... Pořád." "Právě. Já si představuju, že jste tam pořád seděli, a když si vzpomenu, jak mě při meditaci vždycky bolely nohy a bolí doposud, tak si říkám, jak jsi to tam mohla přežít?" "Přežít to tam jde. Tam nikdo neumřel..." Hudba: Jazz Mango • Joey Pecoraro Zvuková knihovna...

„Od poloviny listopadu mohu jet kamkoliv.“ „Zbývá otázka, kde se to ‚kamkoliv‘ nachází?“ Natahuji se pro svůj starý školní glóbus a roztočím ho, jako kdysi v dětství. „Mám tři podmínky – moře, teplo, klid,“ ukazuje někam k rovníku. Glóbus se stále točí jak o závod. „Nad hlavou azur, v uších šumění vln a v rukou sklenice Piña Colady...“ „Stačil by i čerstvě načatý kokos pod sympatickým slunečníkem.“ „Nebo ananas.“ Hudba: What Is and What Could Be by Punch Deck |...

Sedím v křesílku na terase a prohlížím si hvězdnou oblohu. Je úplně jiná, než doma. Snažím se najít malý a velký vůz. Nedaří se. Neodbytně se vrací těžká hustá mlha, která mne obklopovala před odjezdem. Únava a smutek. Je to tak, člověk sám před sebou neuteče... Přichází Lea a posadí se vedle mne. Chytne mne za ruku. Ticho. Uklidňující, příjemné ticho. Jedna nebo druhá občas mlčky ukáže souhvězdí, které se jí podařilo objevit. A to je vše. Stačí to. Tísnivá mlha na chvíli mizí....

Sama v obrovské posteli. Únavou a vztekem na všechno a všechny včetně sebe bulím do polštáře. Takhle to dál nejde! Žena se ti rozbila, Slávečku. Už tu není jen proto, aby byla hodnou maminkou a dobrou manželkou, jak jsme se kdysi učívali ve škole, víš? Z obýváku se linou známé tóny, po chvíli se k nim přidá i stará dobrá Navarová: „...Co bude s náma a kde na to brát sílu?“ Ležím se zavřenýma očima a snažím se na nic nemyslet. Nejde to. Bombardují mě myšlenky na všechny průšvihy posledního...

Vzpomínám na profesora Krčméryho. Před pár týdny se zmínil, že na místo, kde v rámci uprchlické vlny on a jeho zdravotnický tým pomáhá, dojíždí až z Budapešti den co den takový zvláštní starší člověk. Pokaždé tam stráví minimálně dvě hodiny mytím a dezinfikováním toalet, které denně navštěvují stovky syrských i jiných běženců. Po pár dnech, kdy pouze sledoval jeho práci, se pan profesor odhodlal a šel mu poděkovat. A tak se seznámil s hlavou maďarské evangelické církve. „Spomenul som si na...

Nedaleko od nás nesměle postává mladá strhaná žena. Náhle se jí pod bundou něco zavrtí a zavrní. Rozepne zip a na světlo se klube hlavička malinkého sotva narozeného miminka zabaleného v šátcích. Madona s dítětem. Rodila prý před pár dny u cesty v Srbsku. Všímá si jí jeden z rakouských kluků od hrnce s čajem. Bere suchou deku a rovná ji ženě přes ramena. Pár slov do přístřešku a jako zázrakem se uvolňuje místo k sezení. Chvilenka čekání než dobrovolníci vyčarují baby láhev a sušené mléko. Po...

„Fuj, to jsem se lekla!“ Zařve nade mnou čísi hlas. Proč? Pomalu zvedám oči jejím směrem. Ejhle, člověk. A běží sem druhý… s dlouhou holí… „Tady! Had! Zabij ho, než někoho z nás uštkne!“ Ječí ten první hlas hystericky a ukazuje – přímo na mne. „Co blbnete?“ chci se zeptat, ale z úst mi vychází jen podivné zasyčení. Chci vstát, ale jsem schopna natáhnout jen něco jako dlouhatánský krk. Co se to děje? „Rychle! Útočí!“ Panebože, co mám dělat? Jsem celá podivně zamotaná. Tělo mám ztuhlé....

Je čas na kofeinové povzbuzení. Zajíždíme na benzínku přecpanou auty i lidmi všech možných značek a národností. Někdo se vrací na západ ze stejného důvodu jako my, jiný sem přijel proto, aby vyzvedl své známé, kamarády nebo příbuzné. Jsou tu i stopaři – muži, ženy, malé děti, ti obávaní „uprchlíci“. Lidé hledající bezpečí v místě, kde je nikdo nečeká a nechce. Rukojmí politiků, kteří si z jejich domova udělali válečné hřiště a z jejich životů prostředek k získávání dalších politických bodů....

„Hi,“ zdraví nás vesele malý mužíček se zlatým zubem a nakloní se nad náš stůl s nabídkou čehosi… Okamžitě se ocitám na druhém konci terasy. Příčina mého rekordního sportovního výkonu zvolna klimbá chlapíkovi kolem krku. Na tak blízké setkání a pohled z oka do oka s obrovským plazem nejsem připravena ani smykem. A nikdy nebudu! Srdce se mi rozbušilo jak metalový buben. Chytám si zápěstí a počítám puls. Jak se pozná infarkt? Z kuchyně vybíhá číšník a důrazně posílá toho člověka pryč. Lea...

„...Ty jsi tu za ekonomy, ne za ekologické aktivisty,“ pomalu zvyšuje hlas. „Aha, já zapomněla, že od ženských očekáváš přesné výpočty a vyžehlené košile.“ Na samostatné myšlení tu má přece chlapy. „Prosím?“ „Nic…“ Snažím se udržet neutrální tvář. Nedaří se, úšklebek proběhl, zavání to konfliktem. „Jsou tam samozřejmě i ekonomické výpočty a modely. Ale nevychází to dobře. Vy nepotřebujete ekonoma-matematika, ale filozofa s ekonomickou nadstavbou, který popíše, v jakém jsme ekologickém...

Při cestování po pevnině lze sledovat proměnlivou krajinu a život v ní. Tady nezbývá, než zírat na vodu, potom ještě na vodu, a pak taky – na vodu. Hledám v okolí něco, čím bych zabavila mysl. Proč krmit mysl, Mio? Sleduj nekonečnou čistou vodní hladinu připomínající šúnjatu… Ne, tisíce vlnek na vlnkách vln nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Dobře. Zkus tedy zaměřit pozornost na vzdálený horizont, na to pokojné harmonické místo, kde se střetává vodní plocha s nebesy – Zapomeň! Kmitá nahoru...

V nedaleké cukrárně už čekají tři obligátní ledové kávy s čepicemi z pravé šlehačky. „Tak už je z tebe poloslaměná matka?“ vítá mě Marika. „Jsi hrdinka. Mně dává zabrat obyčejný letní tábor,“ dodává Anka, „a to jsem se poslední měsíce těšila, až holky vypadnou. Druhý den, a už si stýskám. Vůbec to nemáme lehký.“ „Nemáme,“ souhlasím a zvedám sklenici s kávou. Symbolicky si ťukáme na slaměné mámovství. Hudba: The Soul-Crushing Monotony Of Isolation (Instrumental Mix) by Punch Deck |...

Stará opevněná čtvrť Fort v Galle je dokladem mistrovství holandských stavitelů. Velmi dobře věděli, co a proč tu budují, přesto se i sem pár kapek z mohutné vlny dostalo. Pod bílým majákem se opíráme o ochrannou zeď a pozorujeme něžný tanec hladiny oceánu. Dnes je klid. To byl ovšem před pár lety taky... Hudba: Keep It Wavy by Punch Deck | https://soundcloud.com/punch-deck Music promoted by https://www.free-stock-music.com Creative Commons Attribution 3.0 Unported...